Být druhý - Ján Svorada

Dvě stě padesát metrů před páskou. Pravá zatáčka, ve které se před nájezdem do cílové rovinky nebrzdí. Nejtěžší převod. Čelo cyklistického balíku bylo natažené, jeli jsme rychle, možná padesátkou, a když přede mnou odstřídal poslední člověk, neměl jsem jinou možnost než nastoupit. Za mnou se snažil vyvézt Paolo Bettini, skvělý klasikář a pozdější mistr světa, ale jel nadoraz a neměl na to. Vzdal to, vystoupil si a tím za mnou vznikla dvoumetrová díra.

Zabral jsem a mezera se každým šlápnutím zvětšovala. Během pár vteřin jsem měl na ostatní náskok několika délek. Tohle vyjde. Věděl jsem to už sto metrů před tím, než jsem ve vítězném gestu roztáhnul ruce. Cílová rovinka v Paříži je celkem dlouhá, ale tenkrát mi přály podmínky. Foukalo mírně do zad a lidi za mnou museli podat stejný výkon, protože s příznivým větrem pro ně nebyla jízda v háku takový benefit.

Otočil jsem se, jednou, podruhé, potřetí. A za mnou nikdo. Bylo to stejně jednoduché, jako to vypadalo v televizi.

V roce 2001, 29. července, jsem vyhrál poslední etapu Tour de France na Champs Elysées a vím, že mě má s tímto momentem spojeného skoro každý, kdo mě někdy viděl sedět na kole.

Můj finiš tehdy všechny soupeře překvapil, protože pozornost byla upřena na souboj největších sprinterských es Erika Zabela a Stuarta O'Gradyho. Tihle dva se do posledního dne přetahovali o zelený dres v bodovací soutěži, první jmenovaný vyhrál o chlup poslední spurt a v celém závodě byl lepší o pouhý bod.

Ten den ale byli v cíli oba až za mnou.

Je to asi takhle: Být druhý vlastně znamená prohrát.

Jako cyklista jsem se tímhle heslem řídil celých sedmnáct let kariéry. Říkejte si, co chcete, ale historie si pamatuje jen vítěze, v silničním pelotonu to tak je stoprocentně. Platilo to při všech mých pětasedmdesáti profesionálních prvenstvích, a koneckonců i ve všech ostatních dojezdech, kdy bylo jedno, zda jsem skončil druhý nebo sto dvacátý.

S jedinou výjimkou.

Duben 1997, třetí etapa závodu Okolo Trentina.

V té sezoně jsem měl na kontě už čtyři výhry a coby spurtér jsem bral tenhle menší podnik jako přípravu na Giro d'Italia. Hlavní pole dojelo uprchlíky asi kilometr před cílem a po kruhovém objezdu se odbočilo do mírného stoupání.

Měl jsem skvělou pozici, protože mi tempo tahal Davide Bramati, spolehlivý spolujezdec z tehdejšího týmu Mapei, skvělý kolega, srandista a mimochodem dnešní sportovní ředitel stáje Quick-Step. Obvykle dělal těžkou práci, dojížděl ztráty, rozjížděl spurty. Tak jako teď. Vzal za to perfektně, dostal nás na špici a já jel v těsném závěsu, načež jsem si na poslední chvíli uvědomil, že je za námi mezera. Nenastoupil jsem a nechal ho projet cílem prvního.

Davide měl v té době na kontě jen dvě výhry mezi profíky, navíc na menších závodech v Polsku a v Portugalsku. Měl víc než radost, mohl se zbláznit štěstím, hned volal manželce a pak i celé rodině.

Byl to skvělý pocit.

V tu chvíli jsem si poprvé a naposledy nepřipadal jako první poražený, protože to prospělo týmu. Zase tolik možností, abych udělal radost kolegovi, který pro mě většinu času pracoval, jsem neměl. Obvykle jsem se musel soustředit na souboje s ostatními elitními sprintery, spolujezdci v tu chvíli byli především můj servis. Splnili svou roli, a pokud jsem vyhrál, byl pro ně jedinou odměnou dobrý pocit a finanční prémie, která se dělila rovným dílem.

Bramati na to vzpomíná i dnes, když se vidíme, a ať to zní jakkoliv, tahle chvíle mi přinesla mnohem větší bezprostřední radost než většina triumfů, včetně toho na Champs Elysées.

Paříž je klasický finiš, pro spurtéra nic extra složitého. Před cílem jsou dvě polozatáčky a pak přímá široká cesta k Vítěznému oblouku, v závěru se vše zvedá do mírného kopce. Když tam během poslední etapy Tour kroužíte osmkrát, osaháte si každý metr a víte, co se bude dít.

V mé éře se ale na Champs Elysées moc nesprintovalo, na rozdíl od současnosti. Spíš se stávalo, že někdo dotáhl úspěšný únik. Největší rychlíci do Paříže často vůbec nedojeli, třeba Ital Mario Cipollini, který vyhrál na třítýdenních závodech Grand Tour celkem padesát šest etap, se tam nedostal nikdy. I já jsem z osmi účastí na Tour de France dojel do cíle jen třikrát a hromadný dojezd byl jedinkrát, právě v roce 2001.

Upřímně, bylo to v klidu. Snazší než stovky dalších závodů.

Kromě Zabela a O'Gradyho už hrozilo jen pár jmen. Jenže silný Ital Alessandro Petacchi se teprve stával hvězdou první třídy a zmíněný Bettini už na tom po třech týdnech zátěže nebyl dobře. Top kondici už neměli ani dva kvalitní Francouzi Jimmy Casper a Damien Nazon.

Samotný triumf byl strašně jednoduchý. Předtím ale bylo strašně těžké dostat se do Paříže.

Pomohla mi i výhodná pozice na posledních dvou kilometrech. Můj tým Lampre dělal skvělou práci, lídr na celkové pořadí Raimondas Rumšas ve finále zachytával pokusy o únik a v závěru jel tempo Matteo Frutti. Závodit se začalo za takovým podjezdem, jako skoro vždycky. Chtěl jsem být mezi prvními deseti, ale ne zas moc vpředu, abych nezůstal sám na špici už třeba půl kilometru před cílem. To by bylo brzy, ostatní by mě pak převálcovali.

Nestalo se nic, co by mohlo zkomplikovat situaci, a samotný triumf byl strašně jednoduchý.

Předtím ale bylo strašně těžké dostat se do Paříže.

Tři předchozí týdny jsem si pěkně protrpěl, celá Tour pro mě byla dost náročná. Prvních deset dní pořád pršelo a v jedné dlouhé etapě, kdy se jelo asi šest hodin v dešti, jsem se poměrně dost nachladil. Následně jsem měl po celé Francouzské středohoří problémy s dýcháním, a když se jelo v balíku nadoraz, cítil jsem v krku a v nose hleny. Neustále jsem měl potřebu vykašlávat a jelo se mi špatně, ačkoliv jinak jsem měl ten rok velmi dobrou výkonnost.

Musel jsem to rozdýchat. Každý normální člověk by šel do lékárny pro účinné kapky, aby se nedusil, já nemohl, protože bych byl pozitivní a všichni by řekli, že jsem se nadopoval. Týmový lékař mi mohl předepsat jen léky s minimálním účinkem, takže jsem vše rozdýchával postaru. Po večerech jsem inhaloval vietnamskou a mentolovou mast rozpuštěnou ve vodě, což mi ulevilo aspoň tak, abych usnul.

Každý den na Grand Tour člověka vyčerpá, i když je v pohodě. Etapy v horách prý zničí tělo stejně jako středně těžká operace, už po lehkém zákroku se přitom nasazují kapačky, tak si to představte. Na druhou stranu by bylo divné si na to stěžovat, jako profesionální cyklista jsem celý život neřešil nic jiného než to, jak kombinovat trénink a zároveň efektivně odpočívat.

Hodně mi pomáhaly masáže, chodil jsem na ně každý den. I s nemocí, což se prý sice nesmí, ale ono by se v mém tehdejším stavu asi nemělo jezdit ani tři a půl tisíce kilometrů napříč Francií.

Týmový masér Claudio Algeri mě dokázal vždy podržet. Byl to nejlepší člověk, kterého jsem na této pozici poznal. Pokud má ve sportu fungovat jakýkoliv tým, musí být lidi na všech pozicích profíci. Zrovna masér musí být rozhodně mnohem víc než pouhý natěrač emulze. Claudio byl fanoušek cyklistiky a muž s velkým citem, sáhnul na mě a hned věděl, jestli to za pár dní budu chtít zabalit, nebo se naopak rozjedu.

Obvykle měl pravdu a tehdy řekl, že to přežiju.

O tom, že se nemýlil, rozhodla třináctá etapa do Saint-Lary-Soulan, měřila 194 kilometrů a bylo na ní šest těžkých stoupání. Hned v tom prvním jsme zůstali úplně na chvostu tři lidi z Lampre, spolujezdci Dierckxsens a Hunter po dvou kopcích vzdali. Jakmile slezl jeden, motivoval k odstoupení druhého. Měli to tak v hlavě nastavené od začátku, jen čekali na impulz. Jel jsem pak úplně poslední a mohl udělat to, co oni, nebo zabrat. Na gruppetto – pomalou skupinku, které v horách o nic nejde – jsem ztrácel asi tři minuty, což se dalo ve sjezdech najet, protože stíhali časový limit a mohli jet v klidu.

Dohnal jsem je jen tak tak na úpatí cílové hory a od té chvíle se můj stav začal zlepšovat.

Cyklistika je složitě uchopitelná a zároveň krásná. V jednu chvíli jste na umření a najednou máte na to vyhrát.

Něco podobného se mi stalo i na Vueltě 1997. První týden to byla mizérie, s bídou jsem spurtoval jednou třetí, jinak nic. V první pořádné kopcovité etapě mě peloton utrhul, já se do něj vrátil a hned mi ujeli podruhé. Zůstal jsem na konci s dalšími dvěma podobnými zoufalci a do cíle chybělo sto kilometrů. Balík jel před námi dost rychle, průměrně čtyřicítkou, a říkal jsem si, že je konec. Jenže tím, jak jsem táhnul tempo, tělo začalo pracovat, jak mělo. Námahou se odblokovalo, stihnul jsem dokončit v časovém limitu a druhý den se mi povedlo v pohodě dojet těžkou horskou etapu na Sierra Nevadu. Pak jsem vyhrál v rozmezí týdne tři etapy.

Tak to je, někdy se rozjedete a lítáte, jindy se cítíte dobře, ale pak dvakrát zasprintujete, zahltíte se a totálně vás to odpraví. Ono by sice tělu stačilo jen na deset minut zastavit, jenže tu možnost nemáte a končíte.

Tyhle chvíle ukazují, že je cyklistika složitě uchopitelná a zároveň krásná. V jednu chvíli jste na umření a najednou máte na to vyhrát.

Ke kontaktu dojde skoro vždycky.

O tom je spurt, musíte si vyjet co nejlepší pozici, musíte vzít prostor soupeři. A musíte počítat s tím, že se může stát něco, co vůbec nečekáte.

Jedete rychle, hodně rychle, třeba šedesátkou. Někdo do vás strčí loktem, zkříží vám cestu nebo vám najede do zadního kola. V krajním případě letíte k zemi.

Vždy jsem si uvědomoval, že je to nebezpečné. Ještě víc jsem ale myslel na to, že je to má práce, kdybych nechodil do spurtu, nemám v pelotonu co dělat. V kopcích jsem odpadal mezi prvními a časovku jsem zajel jen párkrát v životě.

Někdy jsem se ale úplně necítil na to, abych šel do absolutního kontaktu. Můj styl byl mírný, byl jsem moc hodný, což se mezi soupeři vědělo. Místo totálního rizika a přetlačování jsem se snažil porazit soupeře výkonností a tím, že využiju podmínek. Svezu se na větru, zaimprovizuju v zatáčce, využiju rozložení sil nebo pozic v pelotonu.

Moje stáj Lampre mi dávala vždy velkou volnost, zároveň na mně šéfové nikdy nepostavili tým a neměl jsem k dispozici vláček pěti nebo šesti jezdců, jaké jsou dnes běžně k vidění. Tohle v mé éře měly jen největší hvězdy – Zabel v Telecomu a Cipollini v Saecu.

Já se přizpůsobil taktice, kdy tým stanovil lídra na celkové pořadí, k němu poskládal domestiky a navrch přidal Svoradu. Když se kapitánovi nedařilo, věřili, že se mi povede vyhrát etapu.

Na rovinách jsem měl k ruce maximálně dva lidi, kteří pomáhali, ale ve finále, posledních pár set metrů, to obvykle bylo na mně.

Styl urvi, co můžeš.

Proto přišly dny, kdy jsem věděl, že do toho nepůjdu na sto procent. Vždy jsem si zjistil, jaký dojezd nás čeká. Když byl nepříjemný, plný zatáček a navrch pršelo, bylo skoro jasné, že k něčemu dojde, protože pár soupeřů mělo pud sebezáchovy na nule. Šli buď vyhrát, nebo spadnout.

Vzorem bláznů byl Ital Endrio Leoni, střelec, co byl ochotný se pokaždé rozsekat a pády považoval za běžnou součást své profese. Obvykle měl celou sezonu na těle nějakou odřeninu a já si na něj dával pozor.

Tenhle kaskadér mě sice nikdy nesejmul, ale mám ho spojeného hlavně s Giro d'Italia 1994. Leoni vyhrál první etapu a obléknul růžový dres lídra, což mě upřímně mrzelo. Na týmové poradě se totiž rozhodlo, že ve spurtu nepojedu na sebe, ale na kolegu Giovanniho Lombardiho, olympijského vítěze v bodovačce na dráze. V průběhu závodu jsem získal sprinterskou prémii a díky bonifikaci by mi v cíli na celkové vedení stačilo druhé místo. Jenže taktika se nezměnila, byl jsem určený pro rozjíždění tempa. Parťák z Lampre dojel druhý a já hned za ním třetí. Byl jsem přesvědčený, že to mohlo být obráceně.

V dalších týdnech jsem naštěstí vyhrál tři etapy a v jedné se nakonec radoval i Lombardi.

Na začátku devadesátých let byl spurt spíš výsadou agresivnějších Italů, až později se začali prosazovat zarputilí Němci a Australané, kteří si rychlostní schopnosti přenesli z dráhy také na silnici. Z východního bloku jsem s nimi soupeřil jen já a Uzbek Džamolidin Abdužaparov, který se ve finále vždycky rozkymácel jako metronom a bylo skoro nemožné ho objet.

Když se nás takhle sešlo na posledních metrech šest nebo osm, přerostlo to někdy v tlačenici, jaká byla vidět i loni na Tour, kdy kontroverzně diskvalifikovali největší osobnost současné cyklistiky Petera Sagana po strkanici s Markem Cavendishem.

I mě potkaly tři podobné případy.

Dvakrát na Giru vyloučili mého soupeře, vždy se shodou okolností jednalo o Cipolliniho a já díky tomu vyhrál etapy v Centu a Scalee. V prvním případě mi ho bylo líto, zůstal zavřený u bariéry a neměl místo, takže rukou odstrčil pomalejšího soupeře a pak na výkonnost vyhrál. Jenže porušil pravidlo, podle nějž nesmí cyklista na posledních dvou stech metrech pustit řídítka. Podruhé mě Mario vyloženě odrbal. Byl jsem těsně za ním, chtěl jsem nastoupit a překvapit ho. Jenže on zareagoval, vjel do zatáčky a v ní mě celou dobu držel loktem za sebou. Křížil mi dráhu a vysvětloval to tím, že měl nová řídítka s představcem, která nereagovala, jak měla. Prý to bylo neúmyslné, ale naštěstí ho rozhodčí prokoukli. I já byl přesvědčený, že mě vědomě blokoval.

Poslední případ se stal na Tour de France a za viníka jsem byl označen já. Dvě stě metrů před cílem špice pelotonu náhle změnila směr, zareagoval jsem a závodník za mnou mi najel předním kolem do přehazovačky. Totálně mi ji zrušil, nemohl jsem spurtovat a rozhodčí navíc usoudili, že jsem hodil největší vlnu, takže mě klasifikovali až na konec skupiny.

Nebylo to úmyslné. Cítil jsem se ukřivděný, ale každý, komu se stane něco podobného, to nakonec přejde, protože postih je pokaždé lepší než brutální pád.

Soupeř Manuel Sanroma trefil hlavou obrubník a během převozu do nemocnice zemřel v sanitce.

Ten nejhorší jsem zažil v závodě Okolo Katalánska v roce 1999. Na posledním kilometru jedné z úvodních etap lehlo celé čelo pelotonu, letělo nás k zemi opravdu hodně a celý jsem se sedřel. Jenže o mě vůbec nešlo, soupeř Manuel Sanroma trefil hlavou obrubník a během převozu do nemocnice zemřel v sanitce.

Zbytek sezony jsem nic nevyhrál a přemýšlel o tom, že skončím.

To, že se stala tragédie, mi docházelo až zpětně. V první chvíli po pádu řešíte jen to, jak moc jste pomlácení, jestli máte v pohodě kolo a zda nějak zvládnete dojet do cíle. Vidíte, že se většina lidí zvedá, a pokud někdo zůstává ležet, bývá to většinou kvůli zlomené klíční kosti.

Když Sanroma umřel, jel peloton ze solidarity celý následující den pomalu a pro mě osobně závod skončil. Nejen proto, že jsem dostal kvůli zraněním vysoké teploty. Pořád jsem myslel na to, co se stalo, a zbytek událostí mi unikal.

Chápal jsem ale, že k tomu každý přistupoval jinak. Kdybych vzdal, nikdo by mi nic nevyčítal, stejně tak se nemohlo nic vyčítat lidem, kteří po dni piety zase závodili naplno. Cyklistika je v tomhle nekompromisní, kdo měl formu a bojoval v týmu o smlouvu na další rok, chtěl se předvést i navzdory krutým okolnostem.

Já, který jsem měl díky jarní části sezony už tři vítězství na kontě, jsem si mohl dovolit jiný přístup.

Ten den, kdy se to stalo, jsem měl helmu, ačkoliv ještě nebyla povinná. Měl ji sice i Sanroma, ale štěstí mu nepřálo. Přilbu jsem nosil skoro vždy a po tomhle zážitku mi byla jízda bez ní ještě víc nepříjemná. Odkládal jsem ji jen v horských etapách, které končily na kopci, což se podle pravidel smělo. Ve vedru to bylo fajn, navíc jsem často vyjížděl v pomalém gruppettu.

Zdraví pro mě bylo vždy přednější než sport.

Pokud jsem například cítil, že mám teplotu nebo zranění, zabalil jsem to. Cyklistika je hodně náročná i v dobré kondici, a pokud se máte trápit, je rozumnější odstoupit, dát se dohromady a pak udělat výsledek jinde.

Proto jsem Tour de France tolikrát vzdal. Mojí prací bylo vyhrávat etapy, nic jiného. Jednou jsem slezl z kola kvůli pouhé zlomenině malíčku. Asi se s tím dalo v klidu pokračovat, když to soupeři dojeli i se zlomenou klíční kostí, ale rozhodnul jsem se jinak. Prst bolel z neustálých otřesů, limitovalo mě to při brzdění a ve spurtech bych byl poloviční.

Jakmile jsem necítil potřebnou úroveň, bral jsem závody jako plýtvání energií.

Byl to obyčejný den a na jeho konci jsem chtěl co nejrychleji domů.

Před vítězným dojezdem v Paříži mě v hotelu čekala klasická snídaně. Poslední etapa závodu startovala až po obědě, takže jsem stihnul jít na jídlo dvakrát. Obvykle jsem si šel něco dát tři hodiny před startem, ale jelikož dodnes vydržím v posteli maximálně do osmi, šel jsem na první chod jako první z týmu a zvolil to, co skoro celou kariéru na všech závodech.

Cereálie, housky se šunkou nebo s marmeládou a vajíčka, pokud je dotyčný hotel nabízel. Pak jsem zamířil na pokoj, sbalil věci a naplánoval si čas tak, abych měl čas na další snídani, jež byla částečně spojena s obědem, takže vše zakončil talíř těstovin. Bylo fajn dát si normální jídlo, protože na kole v tempu zpracujete už jen tyčinky nebo pečivo.

Poslední etapa byla pro většinu závodníků o ničem, šlo jim jen o to dostat se v klidu do cíle. I v Lampre jsme mnohem víc než taktiku řešili, kdo koho odveze po závodě na letiště. Z ostatních bylo cítit, že už to pro ně v podstatě skončilo.

Tour de France je oproti Giru d'Italia a Vueltě slavnostnější. Vyhrát etapu je sice těžké všude stejně, ale pod Vítězným obloukem je finální defilé větší a výraznější, takže trvá o dost déle. V roce 2001 se navíc z cyklistiky díky Lanci Armstrongovi, který vyhrál potřetí v řadě, začal stávat globální sport. Všechno se přizpůsobovalo televiznímu vysílání, dělala se z toho mnohem větší show s mnohem větší reklamou.

Coby vítěz etapy jsem sice šel na vyhlášení jako první, ale ještě předtím všechny týmy dávaly na bulváru nepovinně povinné oslavné kolečko. Ceremoniály a tradice sice byly fajn, užíval jsem si atmosféru, ale důležitější než formality pro mě byly pocity na posledních dvou stech metrech.

Zbytek mě po úvodní radosti začínal postupně stresovat. Navzdory třem týdnům v sedle a nemoci chtěli, abych vypadal skvěle. Navlékli na mě čistý dres a na vyhlášení mi strčili do ruky láhev coca-coly. Jelikož šlo o sponzora závodu, bylo domluvené, že se z ní jako vítěz napiju.

Na pódiu jsem byl nervózní, ne snad kvůli podání ruky se starostou Paříže, ale po čtyřech týdnech od rodiny jsem se bál, že kvůli možným průtahům a formalitám nestihnu letadlo. Zdržela mě i povinná dopingová kontrola, kam chodí každý vítěz, a když jsem se z ní vrátil do zázemí stáje, část kolegů už byla jednou nohou na odchodu. Z tohohle pohledu by bylo lepší, kdybych vyhrál jinde, tak, jako v letech 1994 a 1998, a vše se mohlo oslavit tradiční týmovou večeří. Místo toho se všichni postupně rozutekli.

Chápal jsem to, protože jsem přemýšlel stejně jako oni. Chtěl jsem domů, z pohledu závodníka to byl prostě další den v práci. Já už byl navíc inventář Lampre s víc než sedmdesáti výhrami na kontě. Celou kariéru v Itálii jsem měl smlouvu u jedné organizace, která se sice na dva roky přejmenovala na Mapei, protože měl v tu dobu hlavní sponzor jiné investiční zájmy, ale šéfovali mi pořád stejní lidé.

Po deseti letech angažmá jsem dojezd v Paříži nebral jako vyvrcholení kariéry, ale jako splněný úkol. Vyhrála se etapa, a tím pádem šéfové hodnotili závod jako úspěšný, protože jsme do té doby byli nevýrazní.

Věděl jsem, že mi výsledek zajistil smlouvu na další sezonu. Věděl jsem, že dostanu prémie. Věděl jsem, že pojedu za rodinou.

V tomhle to byl moc fajn den, navíc další sponzor, Daikin, mi věnoval týdenní dovolenou dle vlastního výběru a po sezoně jsem jel s manželkou na Kubu. I proto jsem měl italské angažmá rád, lidi tam uměli udělat dobrou atmosféru, což mi stačilo ke spokojenosti.

Měl jsem pozici, kdy ostatní byli ochotni se pro mě obětovat, bylo to vzájemné, protože jsem se ani já neštítil práce domestika. V náročných etapách jsem zase pomáhal vrchařům získávat před kopcem dobrou pozici a sjížděl jsem úniky, když byl závěr profilově vhodný pro někoho jiného. Pokud nás naopak čekal spurt, nemusel jsem se o nic starat a v případě defektu mi hned někdo ze spolujezdců dal své kolo, abych nesjížděl zbytečnou ztrátu.

Na rovinách mi tahal tempo i dvojnásobný mistr světa Gianni Bugno a pak hlavně Polák Zbygniew Spruch, který měl ze šampionátu stříbro. Často udělal místo tak, abych si mohl na posledním kilometru vybrat pozici a ostatní smáznout.

Když vám rozjíždí spurt taková esa, je to radost i zodpovědnost.

Vím, že to není samozřejmost, měl jsem v tomhle štěstí na dobu. Tenkrát všichni silničáři ctili danou hierarchii.

Cipollini byl schopný na Giru před rovinatou etapou najet do čela pelotonu a říct, že se dneska bude spurtovat a hotovo. Všichni poslechli, člověk, který tam vyhrál celkem dvaačtyřicet etap, měl prostě největší slovo.

Podobně vystupoval i Armstrongův tým US Postal. Moc v závodě nemluvili, ale o to větší z nich šel respekt. Každý spolujezdec pracoval tak, aby chránil lídra. Pokud někdo v pelotonu zlobil, demonstrovali na něm svoji sílu a pár lidí takhle utavili. Americká stáj měla několik lidí, kteří mohli jet sami na vítězství, ale prostě přijali jiné úkoly, což je v pořádku.

Byl jsem zaměstnanec, měl konkrétní úkoly a vážil si toho, že můžu dělat tuhle práci.

Tehdy se zkrátka rozlišovalo, kdo je kdo. Domestik, klasikář, vrchař, spurtér, lídr. Každý věděl, kam patří.

Závodník znal své možnosti, a pokud neměl výkonnost nebo nesplnil taktiku, hned se to řeklo a řešilo se, zda je chyba v tréninku, nebo v přístupu. Když se situace opakovala, dostal šanci a smlouvu někdo jiný. Tohle je profesionalismus.

Dnes je to jinak, což sportu v mých očích neprospívá. Rozdíly mezi cyklisty se postupně smazávají, jde o vyloženě týmovou záležitost a některé stáje fungují jen jako skupinky bez individualit. Mnoho lidí má pocit, že všichni mohou zastávat všechny role. Hodně lidí se tlačí dopředu, průběh závodů bývá chaotický, víc než dřív jsou vidět pády v místech, kde k tomu není žádný důvod.

Tradiční zůstávají aspoň závody Grand Tour. Vláček pěti lidí do spurtu už sice klidně poskládá polovina pelotonu, ale během tří týdnů se role vždy vyselektují a je na férovku vidět, kdo je skutečně dobrý.

O to víc si uvědomuju, že jsem ještě zažil profesionální cyklistiku v jejím pravém smyslu. Bylo jasné, že budu spurtér, protože jsem byl osvalenější než většina a při tréninku rychlosti za autem jsem odmala vydržel nejvíc. Když jsem v roce 1991 po vítězství v Závodě míru skončil jako amatér a podepsal smlouvu v týmu Lampre, patřily nejlepší stáje jen bohatým podnikatelům, kteří je řídili jako své firmy.

Byl jsem zaměstnanec, měl konkrétní úkoly a vážil si toho, že můžu dělat tuhle práci. Věděli to o mně a věřili mi. Pod tlakem jsem se cítil jen jednou, kdy Lampre po čtvrtině sezony pořád čekalo na prvenství a všichni se tvářili, že to musím zachránit. Jaro totiž patří obvykle spurtérům a klasikářům, ve velkých kopcích ještě leží sníh a jezdí se spíš roviny. Neměl jsem formu, ale když přišlo vedení a řeklo, že dojde k redukci smluv, povedlo se mi hned druhý den vyhrát poslední etapu podniku Tirreno-Adriatico.

Bylo to víc o charakterech závodníků, individualita a prestiž hrály podstatnou roli.

V současnosti jsou naopak tři profesionální kategorie, protože na prvním místě není kvalita, ale globální zájmy cyklistické unie a sponzorů. Vzniká spousta nových závodů v Asii a Arábii, kde to nikoho netankuje a místní se jdou mnohem radši podívat na velbloudy.

Díky tomu je víc týmů, víc závodníků, víc reklamních ploch na dresech, víc možností ukazovat sestřihy v televizi. Mnoho lidí tak o sobě může říkat, že jsou profíci, ale z mého pohledu jim k tomu ještě něco chybí, nejčastěji výkonnost.

Hodně se taktizuje a cyklistika už mi nepřijde tak zajímavá.

Prostředí se vymyká hlavně Peter Sagan, který si dělá, co chce. Je trojnásobným mistrem světa, závodí atraktivně a baví sebe i všechny okolo, nevýraznou tvář závodů posledních let posunul jinam.

Je to hvězda a showman, pánbůh zaplať za něj.

Určitě si hned vybavím momenty, které mou kariéru ovlivnily víc než dojezd na Champs Elysées.

Celkové prvenství na Midi Libre 1994, což byl těžký závod v Pyrenejích. Dostal jsem se do dlouhého úniku a díky tomu porazil vítěze Grand Tour.

Giro d'Italia 1994, kde jsem vyhrál tři etapy. Ten rok jsem se snažil jako profík vychytat posed a po domluvě s mechanikem jsem začal používat podložku pod jeden z kufrů na tretře, abych kompenzoval rozdíl délky nohou. Byl z toho ale akorát problém na sedacím svalu a hned po úvodní časovce mě to začalo pořádně bolet. Claudio mi v masérně hned řekl, čím to je, sešteloval tělo a já v trochu upravené pozici najednou zase lítal.

Jedno ze tří vítězství na Vueltě 1997, kdy dojezd poslední tři kilometry stoupal a já porazil favorita Laurenta Jalaberta, který se stal na Tour de France nejlepším vrchařem.

Nebo závod Okolo Murcie 2003, kdy jsem na sklonku kariéry přespurtoval Erika Zabela v silovém dojezdu a obléknul si žlutý dres lídra.

Všichni mi předhazují Paříž 2001, ale já se rozhodně nemusím kochat jen tím, že jsem jednou využil zaváhání soupeřů a dobré pozice proti vysílenému pelotonu.

Víc mě těší, že jsem byl závodníkem, se kterým se počítalo. Spurtovalo se a já tam skoro pokaždé byl, navíc jsem měl schopnosti vyhrát. Nic jiného totiž v profesionálním sportu nemá význam. Ještě jsem se nesetkal s tím, aby lidi vzrušila informace, že jsem měl ve třetí sezoně asi osm druhých míst. Ovládnul jsem dokonce soutěž Inter Giro za spurtérské prémie v průběhu etap, které byly finančně dobře hodnocené, ale koho to zajímalo… Jen mě.

Protože být druhý vlastně znamená prohrát.

Fotografie: Jana Mensatorová a archiv Jána Svorady