Týden do dlouhé dovolené na Hvaru, která byla zaměřená na intenzivní relaxaci, přišel termín dalšího závodu Kola pro život v Karlových Varech. Přijeli jsme k místu dění podle plánku z internetu. Auta parkovala chaoticky, kde se dalo a žádné speciální parkoviště pro KPŽ jsme nenašli. Nějak jsme se šťastně dostali mezi chatky do kempu v Březové, kde byl cíl a kde bylo dost místa pro přípravu na závod, víc než u silnice.

Naše výprava přijela dvěma vozy a skládala se ze tří jezdců a dvou členek doprovodu. Jirka jel kategorii M60, Kryštof M17 a já M40. Před závodem jsme se posilnili širokým spektrem potravin od banánu po klobásu, každý podle své chuti. Zatímco Jirka se držel zásady, že na startu se maraton nevyhrává a šetřil síly na závěr, my s Kryštofem jsme se drželi tempa hlavního pole a tak trochu jsme si mezi sebou změřili síly, ale jen trochu. Při prvním výjezdu na Doupskou horu jsem měl Kryštofa před sebou. Při sjezdu mi ujel. Na dalším stoupání jsem se k němu zase dostal na dohled a ve středním zvlněném úseku jsem ho dojel a chvíli jsme jeli spolu. Na druhé občerstvovačce jsem se moc nezdržel a odjel jsem mu. Jenže ve dlouhém sjezdu, Když jsem balancoval na úzkých stezkách na stráních nad Vary mě zase předjel a ujel mi. Při druhém výjezdu na Doupskou horu jsem ho už nedojel. Pak už jsem ho viděl až v cíli. Zanedlouho dorazil také Jirka ve svém nejlepším čase sezóny.

Dojel jsem 280. v čase 2:57:02. Udržel jsem teoretické pořadí dané svým startovním číslem 330, které je přidělované podle výkonnosti mínus padesát volných čísel. Takže potvrzení výkonnosti. Takže dařilo se nebo nedařilo? Z jízdy jsme měl dobrý pocit, ale výsledek nevybočil z letošního průměru.

Překvapila mě nízká účast na tak atraktivní místo, jakým jsou Karlovy Vary. Asi je to pro jezdce z východu příliš daleko. Trasa tvořila cik cak propletenec nad údolím říčky Teplé. Převýšení bylo mnohem menší, než uváděly propozice. Namísto slibovaných 1250 m stoupání, to bylo jen 969 m, naštěstí. A zase jsme měli štěstí na počasí! Slunce svítilo celý den. Překvapivě sucho po předcházejících deštích bylo i na většině trati, ale pár blátivých míst stačilo oplácat mě i kolo blátem, tak, že ani brod očistě nepomohl.

Členky našeho doprovodu využily času do našeho příjezdu do cíle k výletu do města a v autě už na mě čekaly krabice čerstvých karlovarských oplatek. Tedy, nebyly určeny jenom mě, ale stejně jsem jich snědl nejvíc.

Karlovarský AM Bikemaraton
21.8.2010


Můj kompletní blog s obrázky

K závodu Okoloústí jsem přistoup uvážlivěji než k Praha - Karlštejn Tour. Rozvrhl jsem si síly tak, abych si v první polovině jel své tempo a ve druhé mohl ještě přidat a závěru výkon vystupňovat a závodit. S takovým záměrem jsem jel do Trmic a také jsem ho dodržel.

Na výsledném výkonu se však nic nezměnilo, jen jsem z něho měl lepší pocit. 54 km jsem ujel za 3:04 hodiny (stejně jako Karlštejn) na 165. místě, což vypadá docela dobře, ale vzhledem k počtu startujících to byla až duhá polovina.

Trasa závodu se pořadatelům povedla. Převýšení 900 metrů není málo, ale nebyly tam extrémní výjezdy ani sjezdy. Technicky jsem ji zvládal.

Pár dní před závodem pršelo. Také během něho krátce sprchlo. Nijak to však povrch trati nezdevastovalo. Sice bylo místy kluzko, ale bláto, kde bylo, bylo mělké, žádné hluboké bahnité úseky.

Jako nečekaní pomocníci se v Trmicích objevili Tereza s Pepou, kteří mě povzbudili a pohlídali mi kolo ve frontě na wapku, zatímco jsem doplňoval energii těstovinami a Birellem.

Takže nakonec to byl pohodový závod. Jen to parkování v poli nebylo pro osobáky moc šetrné...

Okoloústí, Cyklomaraton Tour

25.7.2010

Můj kompletní blog s obrázky

Trať závodu Praha – Karlštejn Tour byla poměrně snadná, ale pro mě měla své záludnosti: špatně rozvržené síly a extrémní vedro. Už mi nestačí jen překonat trať. Chci mít také dobrý pocit ze svého výkonu a z pořadí. Ve Velké Chuchli mě posedl démon závodění…

V poledne před závodem mi zazvonil mobil a dozvěděl jsem se, že v sobotu budu superbikerem, protože jsem se na Alltraining.cz zaregistroval do týmu Superbikers, abych si zkusil den profi jezdce. Všechno fungovalo.  Ve stanu týmu na mě čekala taška z prezence a další tři superbikeři „z lidu“. Zatímco jsme vyslechli pokyny trenéra, dostali týmový dres, doplňky stravy, bidony s pitím, masáž a rozcvičili se, tak mi na kolo přidělali číslo, čip a cyklocomputer Garmin. Po společném rozjetí celého týmu jsem doplnil bidon a zařadil se do startovního koridoru.

Do startu zbývala čtvrthodina. Protože jsem startoval z posledního bloku, bylo přede mnou odhadem 700, možná víc z 850 startujících na padestkové trati. Po rozjetí jsem byl dobře nažhavený a po startovním výstřelu jsem se na prašném oválu závodiště rychle dostával dopředu, abych měl při nájezdu do terénu co nejlepší pozici. Předjel stovky borců a držel jsem vysoké tempo. Namísto, abych hospodařil se silami, tak jsem závodil nejvyšším nasazením. Ačkoliv jsem pravidelně jedl a pil, tak někde okolo 22 kilometru mi došla energie. Musel jsem zvolnit a čekal jsem, že se vzpamatuju. Nevzpamatoval jsem se až do cíle. Kdybych pokračoval s takovým nasazením dál, tak bych v tom vedru nedojel. Bylo 35°C.

Zbytek závodu jsem odšlapal v tempu víkendové vyjížďky. Na mezičase jsem byl 370., a to už jsem byl v krizi. Než jsem dojel do cíle, tak mě předjelo 81 borců. Nakonec po 52 km z toho byl průměrný čas 3:04 hod. a 451. místo.

Po dojezdu následovalo vyjetí, další péče trenéra a fyzioterapeutky, protažení, vyhodnocení výkonu. A nakonenec jsme se postavil nabednu, protože při vyhlašování vítězů jdou na pódium samostatně také superbikeři.

V záznamu ČT4 kolo pro život jsem se dvakrát mihl a dokonce jsem tam měl samostatný záběr.

Praha - Karlštejn Tour, Kolo pro život

10.7.2010

Můj kompletní blog s obrázky

Lužické hory nejsou daleko a do Heřmanic v Podještědí to mám blíž než na většinu ostatních závodů. Tak proč nejet na Malevil Cup? Propozice slibovaly zajímavou trasu v krásném horském prostředí (to platí na 100%), velké převýšení (nebylo to slibovaných 2000 m, ale jen necelých 1800, ale i tak dost) a rozumnou délku 65 km (naměřil jsem 69). Na stovkový maratón nemám a těch 69 km byl můj zatím nejdelší závod, takže dostatečná výzva.

Vývoj počasí byl stejný jako letos skoro vždycky. Den i noc před závodem pršelo, alespoň tedy u nás doma, ale štěstí mi v tomhle ohledu zase přálo a na závod a celý den vyšlo slunce. Přijel jsem bez doprovodu a šel jsem se přihlásit na prezenci. Potkával jsem samé namakané žilnáče a říkal jsem si, že s těmi soupeřit nemohu. Teprve cestou zpátky k parkovišti jsem potkával podle vzhledu normální lidi. Žilnáči většinou odjeli na start stovky a já se uklidnil, protože ti normální jeli se mnou šedesátku.

Úvod závodu byl poměrně nenáročný, ale postupně přituhovalo. Vzhledem k předchozímu deštivému počasí jsem očekával více bahna. Nakonec těch opravdu blátivých míst bylo jen několik. Ale i na ten náročný terén došlo. Některé sjezdy byly příkré a kamenité a pro jejich úspěšné zdolání bylo zapotřebí jak odvahy tak opatrnosti ve správně namíchaném poměru. U mě převládlo to druhé, a tak jsem pár míst zdolával spíš jako na koloběžce. Nicméně na prvním mezičase jsem byl s početnou skupinou v poměrně svižném tempu a v dobré náladě.

To jsem ještě měl dost sil ztráty ze sjezdů dohánět. Postupně jsem se na osychající trati osměloval k rychlejšímu sjíždění, až jsem na to doplatil. Pojednou jsem měl pocit, že jedu na fullu, jak se mi zlehka pohupoval zadek. Byla to proražená zadní duše. Zatímco jsem vyměňoval duši, dvakrát mi nabídli projíždějící borci pomoc, za což jim děkuji, co kdybych ji opravdu potřeboval…

Stalo se to asi na 35 kilometru. Síly ještě nedocházely a s elánem jsem vyrazil dál. Trochu mi na sebevědomí pomáhalo, že jsem byl rychlejší než borci, mezi kterými jsem se ocitl a předjížděl jsem je. Bohužel to všude nešlo a byly úseky, dokonce i sjezdy, kde jsem trpělivě musel čekat, až se naskytne prostor k předjetí. Poznal jsem tak, jaké je to pro ty, které zdržuju já, když jedu vpředu.

Ve druhé polovině trasy to bylo horší. Stoupání přibývala a byla stále prudší. Tlačení se stávalo pravidlem a čas na trati se hrozivě prodlužoval. Začal jsem si přát, aby na Německém úseku trati bylo víc asfaltu. Nebylo. Když už jsme konečně přijeli do Oybinu, tak tam byla dlažba. Pak už zbýval jen jeden kopec. Neznal jsem ho, a tak jsem si myslel, že se bude šlapat a zpočátku to i tak vypadalo. Pak přišel hodně dlouhý úsek, kdy všichni tlačili, nebo spíš vláčeli kolo přes kameny. Ne že by mě nějaký kopec zlomil, ale přeci jen takhle si ježdění na biku nepředstavuji, abych absolvoval trasu za každou cenu jen pro to, abych mohl říct, že jsem ji absolvoval. Člověk by měl být také hrdý na to, JAK ji absolvoval. Pokud většinu takových úseků nedokážu vyjet, tak tu nemám co dělat.

Do cíle jsem dorazil po 5 hodinách a 21 minutách na 370. místě z 560 startujících, v kategorii 81 ze 135 startujících. Trochu se na tom podílel defekt a neznalost tratě, ale ten čas byl nečekaně dlouhý. A také jsem byl unavený víc než jindy. Za odměnu jsem si v cíli dal těstoviny a vynikající štrúdl. Chválím pořadatele za rozumně rozmístěné tři občestvovačky, které stačily na doplnění tekutin a energie. Nechválím je za dlouhou frontu u wapek. Tentokrát jsem raději dal kolo do auta neumyté.

Atmosféra na Malevilu byla sice bezvadná, ale program měl i své mouchy. Spíkr se očividně snažil natáhnout dění na pódiu, aby bez pauzy přešel do večerního mejdanu v jízdárně. Bohužel se dlouhatánského vyhlášení vítězů všech kategorií na třech tratích nezúčastnili medailisté z OH ve Vancouveru Lukáš Bauer, ač vítěz kategorie, ani Martin Koukal. Trochu trapné. Chápu však, že čekat čtyři hodiny po dojezdu na vyhlášení a pak ještě pár hodin cestovat domů není zrovna efektivně strávený čas. Nebýt módní přehlídky s perfektně vystajlovanými supermodelkami tak bych to tam také sotva vydržel. Vloni byly v Benicích na Okolo Prahy. Budou tam také letos? Já ano.

Nelituji hezky stráveného dne, ale pokud se na Malevil ještě někdy vrátím, tak jedině když budu mít lepší výkonnost. Přeci jen raději na kole jezdím, než ho tlačím.

Česká televize vysílala na ČT4 záznam 23.6., který vynechal náročnější části trati a vypadá to na něm lehčí, než to skutečně bylo. (Podle komentáře se jelo přes Kateřinu!?) K vidění je na http://www.ceskatelevize.cz/ivysilani/21047129635-cyklistika/.

Malevil Cup

19.6.2010

Můj kompletní blog s fotografiemi

Orlík Tour si mě získal. Náročnost a terén jsou přiměřené mým schopnostem. Místo konání je v prostorném areálu odděleném od okolí. Dvoukolový závod je pro diváky atraktivní a nenudí se čekáním na dojezd. Všechno umocnilo letní počasí. Jelo se 12. června a celý týden bylo teplé a slunečné počasí, které mělo v sobotu skončit. Třicetistupňové vedro vydrželo po celý závod až do pozdního odpoledne. Deště přišly až večer.

Hodně dobrý nápad byl přespat na Vystrkově už den před závodem. Už jenom návštěva bizarního hotelu, bývalého rekreačního střediska komunistické vládní elity, stojí za to: zvenku panelák, uvnitř zařízení jak na zámku – křišťálové lustry, čalouněné židle, čínské vázy atd. Přijeli jsme v pátek po poledni, dostali jsme poměrně luxusní ubytování v hotelovém areálu, v klidu jsme si připravili kola a mohli jsme sledovat, jak se celé zázemí závodu staví a připravuje.  S Janou a Jirkou jsme si udělali na kolech lehkou vyjížďku za poznáním okolí, a když se od nás Jirka oddělil, aby se mohl věnovat péči o malého Alberta, tak jsme se napojili na trasu závodu a půlku okruhu jsme si projeli. Jana nezávodí, a tak si mohla vyzkoušet závodní trať jen tak pro zábavu. Trať byla perfektně značená už v pátek. Dosud nikdy jsem si trať neprojížděl předem a bylo to užitečné. Určitě je lepší seznámit se s ní předem. Člověk si na základě její znalosti může lépe rozvrhnout síly, zjistí, kdy má včas řadit a seznámí se s nebezpečnými úseky a může si nacvičit jejich průjezd.  Večer jsem si vyřídil prezenci a pro sobotu jsem byl bez starostí.

Naše výprava čítala tři jezdce a dvoučlenný doprovod. Prvním jezdcem, který absolvoval svůj závod, byl Albert (M5). Už si počínal zkušeně, věděl, co ho čeká a vytrvale šlapal celé dva okruhy až do cíle. Ostatní dětské závody jsme sledovali z balkónu našeho pokoje a přitom jsem se v pohodlí převlékal a připravoval vyrazit ke startu.

Startovalo se ve dvou vlnách. Celá trať byla suchá a prašná. Dokonce i úsek pokrytý smrdutým bahnem do soboty téměř vyschl. Žádné krkolomné sjezdy, žádná extrémní stoupání. První kolo bylo docela rychlé. V nájezdu do druhého kola byla občerstvovačka. Tam jsem si doplnil ionťák do bidonu. Bohužel, od té chvíle se mi ventilek na lahvi po prvním loku vždycky něčím ucpal a až do cíle jsem se z láhve pořádně nenapil. Z nepochopitelných důvodů byla občerstvovačka jenom jedna, a to ještě v necelé polovině, protože druhý okruh byl o pár kopců a kilometrů delší. Při jiných padesátikilometrových závodech bývají občerstvovačky dvě. Tady mi nezbývalo než vydržet v tom vedru s pár loky až do cíle.

Průjezd do druhého kola zpestřily dvě technické kratochvilné pasáže: sjezd po schodišti a přeskoky dvou klád. U klád bylo veselo a přihlížející se bavili a děsili tím, jak borci zdolávali klády. K tomu byl navíc vtipný komentář spíkra. Vyzkoušel jsem si to už před závodem. A také naostro jsem překážky překonal bez zaváhání a s pocitem jistoty. Těžko říct, zda díky šikovnosti nebo štěstí. Nikdy předtím jsem to netrénoval.

Ve druhém kole přišla žízeň, spadl mi řetěz, ale pozici jsem neztratil a ještě ji trochu vylepšil. V posledním kilometru jsem si zazávodil a zaspurtoval jsem s jednou jezdkyní ze Šumavy a borcem z mé kategorie.

Konečně jsem se pořádně napil Rajcovky a mohl jsem zahánět žízeň. Znovu jsem si vychutnal pohodlí našeho ubytování, osprchoval jsem se, převlékl a začal doplňovat tekutiny a kalorie. Show Pepy Dresslera bylo tentokrát zaměřené na překonávání klád…

Z Orlíku a Olomouce pořídila ČT4 sestřihy a vysílala je 24.6., vidět se dá tady http://www.ceskatelevize.cz/ivysilani/210471290440001-cyklistika/.

Orlík Tour, Kolo pro život

12.6.2010

Můj kompletní blog s fotografiemi

Ještě těsně před startem s větší či menší intenzitou pršelo. Ačkoliv se startovalo na louce pod Bezdězem, hrad nebyl přes mraky vidět. Moc se mi líbilo, že celé zázemí závodu bylo pohromadě na jedné louce a nemuselo se chodit od parkoviště k prezenci a zpátky a zase na start a tak dál.

Profil trasy byl mírný s převýšením jen asi 500 m a bylo jasné, že to bude rychlý závod. Těsně před startem vylezlo slunce a nakonec z toho byl pěkný slunečný den.  Na trati se střídaly tři druhy povrchu asfalt, pevná písčitá půda a hluboké kaluže. V nich člověk nikdy nevěděl, jak hluboko se ponoří a zda bude jejich dno pevné nebo bahnité. Díky dřevařům bylo mnoho lesních cest vyasfaltovaných a to závod hodně zrychlilo. Umožnilo mi to dosáhnout mého nejlepšího času při závodech, který se už blížil dvěma hodinám.

Kolo bylo zase obalené blátem a pískem. Zajel jsem k wapkám, abych ho umyl. Byly tam dvě wapky, fronta dlouhá. Vodu dodávalo malé hasičské auto. Za pár minut došla voda a hasiči jeli naplnit nádrž auta. Většina čekajících to vzdala. Postoupil jsem ve frontě dopředu a se sousedem ve frontě jsme si zkrátili čekání popíjením točeného Birellu. Ještě jednou došla hasičům voda, než jsem se dostal na řadu. Jen jsem domyl kolo, došla jim voda zase. Dočkat se umytí kola se bylo pro většinu lidí beznadějné. Měl jsem tu trpělivost jen proto, že to pořád bylo lepší než mýt kolo v paneláku.

Na pořadí a čas v cíli ve výsledcích vyvěšených na stanu s občerstvením se hezky dívalo. Celkové jsem byl 214. z 604 startujících a v kategorii 48 ze 140 startujících, takže jsem se umístil někde okolo jedné třetiny pořadí. Dosáhl jsem času 2:10:16.

Příjemné prostředí, nenáročná trasa - tak tenhle pohodový závod si rád zopakuju.

50 Bezděz, Author Maraton Tour

23.5.2010

Můj kompletní blog s fotkami

Když jsem si četl na webu KPŽ reportáž z Příbramského Permoníka, našel jsem tam zajímavě barevně komponovanou fotku, kde pojídám buchtičky s krémem na lavičce za stanem Birell. Ocitl jsem se tam tak, že jsem si vyzvedl oběd na poukázku a našel jsem si klidné místo na telefonování, abych mohl domů oznámit, že jsem šťastně dojel do cíle, a zároveň jsem si vychutnal tu sladkou dobrotu a zapít ji Birellem.

Do Příbrami jsem jel 1. května sám. Byl to partnerský závod KPŽ a týden po hojně obsazených Trans Brdech byla účast výrazně méně početná. Poprvé jsem nestartoval z posledního bloku, ale zařadil jsem se do bloku dvoustovek a bylo příjemnější startovat víc vpředu. Během týdne občas zapršelo a ještě v sobotu dopoledne oblohu pokrývaly černé mraky a vypadalo to všelijak. Naštěstí se přes poledne vyčasilo a odpoledne už bylo slunečné. Jen v lesních úsecích, hlavně na některých sjezdech, byla rozměklá půda, občas i bláto. Moje nové pneumatiky se špunty fungovaly dobře a při troše opatrnosti kolo drželo požadovaný směr. Ne všem se dařilo tak dobře. Dvakrát jsem potkal sanitku na cestě k zásahu a počet těch, co nedojeli, byl vysoký. Na 44. kilometru jsem s úlevou minul místo, kde jsem vloni píchl a s účastí jsem si všiml, že tam zase někdo spravoval defekt.

S přibývajícími kilometry jsem začal proklínat svůj nápad jít v úterý posilovat nohy. Do konce týdne se to v nohách pěkně rozleželo a deset kilometrů před cílem si začal v duchu opakovat: Máš sílu, máš to v sobě, to se ti jen zdá, že jsi unavený. Těšil jsem se, až se trať v poslední vesnici před Příbramí narovná, protože od Orlické přehrady stoupala. Nikdo mě už nepředjížděl a sám jsem dojížděl jednotlivce před sebou. Chytili se mě a sjeli jsme se do pětičlenné skupinky a to už se jelo líp. Společně jsme drželi tempo a za zády ostatních se dalo nabrat trochu sil. Před cílem jsme si zazávodili o pořadí a tentokrát jsem dojel na konci skupiny.

Celkové jsem byl 203. z 350 startujících (vloni 457.) a v kategorii 48. ze 77 startujících (vloni 116.), takže jsem se umístil někde okolo dvou třetin pořadí. Dosáhl jsem času 3:49:55, což je o 38:19 min rychlejší než vloni a ztrátu na vítěze jsem stáhl na 1:25:01, tedy o 43:25 min.

Bylo dobře, že se na KPŽ zvětšil počet wapek a kapacita mycích boxů. Ani na Permoníku ani v Brdech jsem nemusel čekat na mytí kola. Horší to mělo být příště na Bezdězu…

1.5.2010

Můj kompletní blog s fotkami

Do brdských lesů jsem se dostal díky prvnímu letošnímu závodu Kola pro život Trans Brdy. Složení naší výpravy se oproti loňskému Cyklobraní rozšířilo o dalšího člena. Obsadili jsme tedy již čtyři kategorie (M5, M17, M40 a M60+) a na konci dne jsme se těšili ze svých výkonů, přiměřených našemu věku a stupni trénovanosti.

Jako první v Letech u Prahy odstartoval Albert s prestižním startovním číslem 1 a s nadšením si došlapal pro 31. místo. Hezké bylo, že i ti nejmenší projížděli stejnou cílovou rovinkou a cílovou branou jako elitní jezdci.

Vyfotil jsem Alberta při závodě a odebral jsem se ke stánku firmy Specialized. Tam jsem si vypůjčil testovací kolo celoodpružený Stumpjumper FSR Expert. Už před závodem jsem uvažoval o tom, že si ho vyzkouším, protože jsem si dobře pamatoval, jaké jsem měl problémy se svým Tractionem vloni v blátě a na kořenech (měl jsem tam pád) a v rozježděných kamenitých prudkých sjezdech (ty nejhorší pasáže jsem raději scházel pěšky). Došel jsem k závěru, že Trans Brdy budou ideální pro to vyzkoušet si takové kolo.

Nikdy jsem na fullu nejezdil, takže jsem si nechal vysvětlit od mechaniků u Specialized, jak to funguje, jak se tím zachází a oni mi kolo nastavili, seřídili a už jsem se na něm mohl povozit. Rozjetí na seznámení nestačilo, seznamoval jsem se při závodě a určitě by bývalo bylo potřeba nastavit jinak posez. Kolo neuvěřitelně dobře překonávalo překážky a nerovnosti a také v blátě jelo dobře. Zato na rovině se mi nedařilo roztočit ho k vyšší rychlosti. Ovšem na kořenech a v kamenitých sjezdech to byla pohodová jízda. Cítil jsem se naprosto jistý a bezpečný a časem jsem si troufal na stále rychlejší jízdu a dokonce jsem ve sjezdech předjížděl, čehož jsem se dosud neodvažoval. Tam, kde můj Traction poskakoval, ztrácel kontakt s povrchem a stával se neovladatelný, Spešl seděl a vůbec jsem nemusel vyhledávat optimální stopu, kolo si s tím poradilo. Jeho průchodnost terénem byla ohromná, až mě napadlo přirovnat ho k tanku.  Takže celkový dojem: sjezdy a technické pasáže super, kopce dobré, rovinky slabá stránka. Ještě jednu výhodu to mělo. Nemusel jsem si doma po příjezdu čistit svoje kolo.

A co závod? Jirka, Kryštof i já jsme odstartovali každý svým tempem z druhé vlny. Suchý povrch, bláta pomálu, kořenů hodně. Můj tank mě nezadržitelně vezl do cíle, jen občas se lehce zakolébal. V druhé polovině trati jsme se s Kryštofem několikrát vzájemně předjeli a poslední kopec jsme vyšlapali společně. Na rovině podél rovného břehu Berounky před cílem jsem se marně snažil svůj tank přimět k hbitějšímu pohybu a nakonec mi Kryštof ujel o 27 vteřin.

Takže naše umístění v kategoriích: Jirka 9. (M60), Kryštof 12. (M17) a já 99. (M40). Kryštof během čekání na náš dojezd trénoval přejíždění terénní vlny. Naše výprava byla spokojená a povzbuzená k dalšímu společnému výletu, nejspíš na Orlík. Přispěla k tomu i dobrá atmosféra daná velkým počtem lidí a slunečným, téměř letním počasím.

Svůj výkon jsem si vyhodnotil jako pronikavé zlepšení proti loňskému roku, ale na první polovinu pořadí, což beru jako měřítko úspěchu, jsem nedosáhl. Celkové jsem byl 465. z 939. startujících (vloni 539.) a v kategorii 99. ze 190 startujících (vloni 125.), takže jsem se umístil za polovinou pořadí. Dosáhl jsem času 3:14:44, což je o 40:06 min. rychlejší než vloni a ztrátu na vítěze jsem stáhl na 1:16:34, tedy o 34:16 min. Jasné zlepšení.

24.4.2010

Můj kompletní blog s obrázky

Jelo se v Jevišovce jako 14. závod Kola pro život. Nelitovali jsme dlouhé cesty do Hlohovce u Valtic, udělali jsme si prodloužený víkend a vyjeli ve skupině čítající tři jezdce a dvě maželky. Období vinobraní a burčáku bylo pro takový výlet na jižní Moravu velice příhodné a také počasí nám bylo nakloněno. Po mírném pátečním porušení životosprávy jsme v sobotu ránu dorazili do Jevišovky.

Jako první z našeho týmu se na start postavil čtyřletý Albert v kategorii M6 Junior Trophy. Splnilo se mu tak přání závodit, které v něm vzklíčilo, když se v červnu zúčastnil Vinařské padesátky jako divák. V krátkém, ale rychlém závodě na travnatém povrchu obsadil ve své kategorii 19. místo, což, jak se později ukázalo, byl nejlepší výsledek z našeho týmu.

Ráno bylo chladné, avšak během dne se oteplilo a hlavní závod se odehrál za letního počasí, na to, že se jelo 19. září až neobvykle teplého, prostě pravé babí léto. Jirka to rozbalil v kategorii nad 60 let a já se pokusil letos naposledy podat slušný výkon v M40. Trať byla suchá a vedla převážně mezi vinicemi, poli s dýněmi a také po protipovodňových hrázích. Přibližně polovina trati byla na území Rakouska. Jelo se na dvě kola po 28 km, celkem 56 km. Díky malému převýšení s prakticky jediným krátkým prudkým kopcem, na kterém vytrvale fandili Rakušané, se jelo hodně rychle. První kolo jsem měl za 1:11 hodiny a líbilo se mi, že jedu rychle. Nevýhodou bylo, že díky vysokému tempu si člověk neměl, kde vydechnout. Stačilo zvolnit, ohlédnout se a už se přese mě hnali další borci. Kdesi na internetu se o tomhle závodě někdo vyjádřil jako o sprintu na 56 km a měl pravdu.

Dlouho jsem byl v pohodě a držel tempo, než mi došlo pití a přepadla mě žízeň. Občerstvovačka byla poměrně pozdě, asi proto, aby byla na českém území. Na rozdíl od prvního kola, kdy jsem jen projel a sebral podávaný kelímek s pitím, tentokrát jsem u ní zastavil z obavy, abych nepřecenil své síly a napil se ionťáku. V záchvatu hašení žízně jsem do sebe obrátil tři kelímky studeného nápoje, i když by stačil jeden. Když jsem se zase rozjel, zjistil jsem, že se mi nechtějí točit nohy a pití mi šplouchá v břiše. Trvalo mi asi dva kilometry, než jsem krizi překonal. Za tu dobu mě předjela pěkná řádka jezdců, kterých jsem se nechytal. Až teprve na asi poslední 4 kilometry před cílem jsem se vzpamatoval a rozjel jsem se. Předjížděl jsem zpátky borce, kteří se přede mě dostali při mé krizi, a postupně jsem získával ztracenou pozici. Ale nakonec jsem tu ztrátu stejně úplně nedohnal. Alespoň jsem ji zmírnil. Je strašně demotivující, když mě lidi předjíždějí a já jim nestačím. Naopak jako doping působí, když se před mnou objeví záda a já se k nim blížím, předjedu, a další záda mě přitahují jako hadr býka a já je zase předjíždím. Tak se mi povedlo nastartovat se a po protipovodňové hrázi zarostlé trávou a plné děr, kde jsem v prvním kole trpěl drncáním, až mě brněly ruce, jsem teď ostatní plynule předjížděl. Ještě v uličkách Jevišovky jsem se snažil zrychlit na posledních stovkách metrů, co to šlo a s nadšením jsem si zazávodil o celkové 370. místo a se zadostiučiněním jsem přespurtoval dva jezdce z mé kategorie ještě těsně před kobercem. A moc mě potěšilo, že právě u cílové čáry stály naše ženské s Albertem a povzbudily mě. To se to pak jezdí!

Čas jsem měl 2:27:39 a celkově jsem byl 370. z 696 borců (53%) a ve své věkové kategorii 96. ze 177 (54%), kteří závod dokončili. Povzbudivé do další sezóny…

Večer jsme doplnili síly v penzionu u Lednice při grilování a burčáku – super kombinace! V neděli následovala kompenzace chůzí v zámeckém parku v Lednici. A to byl můj poslední loňský závod.

19.9.2009

Na obrázcích je Albert v Junior Trophy, naše depo a šatna na parkovišti v poli a zámecký park v Lednici

Můj kompletní blog s obrázky

Kvůli nemoci a dovolené jsem vynechal podstatnou část letních závodů, které jsem plánoval jet, a tak jsem se těšil, jak si tentokrát zajezdím. Jelo se v okolí Konopiště se startem v hřebčíně Favory, kde bylo perfektní prostředí. Všechno bylo soustředěno do malého, ale ne stísněného prostoru barokního statku a do jeho blízkého okolí. Parkování v bezprostřední blízkosti, k silnici daleko a jádro dění, start a cíl, přímo ve dvoře nově opravené usedlosti. Závod byl součástí Cyklomaraton tour a zároveň mistrovstvím ČR v půlmaratónu. Na mistrovský dres jsem sice nedosáhl, ale zato jsem dosáhl nejlepšího umístění v sezóně, což určitě nebylo dáno jen menším počtem účastníků, protože se zúčastnili hlavně ti se závoďáckými ambicemi a rekreačních jezdců bylo pomálu.

Závod byl dlouhý 52 km s převýšením 890 m. Nebyl to žádný extrém. Kopce a sjezdy byly sice četné ale krátké. Nejprudší kopec byl v posledním kilometru před cílem a na jeho vrcholu fotograf fotil ty pokroucené ksichty funících bikerů. Bylo letní počasí a povrch byl suchý a tvrdý a to mi vyhovovalo. Trasa byla pestrá a vedla přes lesy, louky i přes pole s kukuřicí, podél rybníků a pár rychlých úseků na silnici mi pomohlo vylepšit rychlostní průměr na slušných 19,7 km/h.

Na trati se stalo několik jezdců obětí útoku roje sršňů. Měli tu smůlu, že jeden borec vyjel z trati a trefil se do sršního hnízda a on i projíždějící nešťastníci schytali pořádná žihadla. A zdravotníci měli co dělat.

Docela se mi podařilo rozvrhnout síly rovnoměrně, takže jsem se ani nezdevastoval ale ani mi žádné nezbyly na závěrečné zrychlení. Asi tak od poloviny závodu jsem jezdil se stejnými jezdci více méně až do cíle. Nejvíc stále bojuji s technikou jízdy ve sjezdech, kde mi většina borců ujíždí a těžko to pak doháním po rovině. V kopcích se už nic moc dohonit nedá a bere mi to síly.

Čas jsem měl 2:37:58. Celkově jsem byl 281. z 388 borců (72 %) a ve své věkové kategorii 44. ze 63 (70 %), kteří závod dokončili. Přestože jsem byl až ve druhé polovině pole, ze svého výkonu jsem měl dobrý pocit.

6. 9. 2009

Můj kompletní blog s fotografiemi

Tentokrát jsem zamířil do vinařského kraje u Znojma na závod Vinařská 50 Author Znovín Cup ze seriálu Author maraton tour. Medardovské počasí nás zásobilo dešťovými srážkami nerůznějších intenzit a trvání již před závodem. Také večer před ním vydatně pršelo. Naštěstí celý závod se obešel bez deště a ke konci se dokonce ukázalo slunce. Později odpoledne se přišla průtrž mračen a další deště trvající až do konce víkendu.

Před závodem pořadatelé změnili část trasy závodu a namísto nesjízdných polních cest plných rozmoklého písku a hlubokých kaluží se jelo asi tak deset kilometrů v první polovině trasy po silnici.

Místem startu a cíle byla obec Šatov a mírně zvlněná trasa závodu vedla mezi poli, vinicemi a vinařskými obcemi na moravské i rakouské straně. Na seřadiště před startem jsem se postavil v pohodové náladě ani ne dvacet minut před startem někam do tří čtvrtin startovního pole. Na startu se mnou stáli také Jirka a Míra, se kterými jsme si poskytli vzájemnou morální podporu jak těsně před závodem, tak den před ním. Cesta na jižní Moravu je totiž pro nás vzhledem ke vzdálenosti výletem na celý víkend. Naše rodiny na nás zatím čekaly na hřísti u cíle.

Po pomalém rozjezdu jsem přešel do vysokého tempa a předjížděl ostatní jezdce po stovkách, což byl povzbudivý pocit a bylo načase si vylepšit pozici před tím, než se sjelo ze silnice na polní cesty, kde se moc předjíždět nedalo. Projeli jsme obce od Nového Šaldorfu až po rakouský Retz. Trasa v „mokré“ variantě měřila 49,5 km a převýšení měla 540 m. K závodu se přihlásilo 1523 jezdců a průjezd takového pole cyklistů přilákal velké množství přihlížejících nejen v Šatově ale i ve všech vesničkách a také i v rakouských obcích lidé kolem trati povzbuzovali, dokonce s kravskými zvonci.

Až na několik měkkých a blátivých úseků nebyla trať těžká a jelo se po ní dobře a bez rizik. Některá místa mezi vinicemi byla nádherná a určitě by stálo za to projet si trasu turistickou vyjížďkou. Na rakouské straně byly cesty mezi vinicemi zpevněné a většinou asfaltové.

Závod mi přinesl další poučení, tentokrát o hospodaření se silami. Ve střední části jsem pošetřil se silami až příliš a v závěrečných deseti kilometrech, ač jsem do toho šlápl intenzivně a předjížděl více či méně vysílené soupeře jednoho po druhém, jsem zásobu svých sil nevyčerpal a v cíli jsem ani necítil únavu. S potěšením jsem ještě v cílové rovince, která byla mírně do kopce, přespurtoval čtyři pět borců, kteří se marně snažili udržet tempo. Přesto kdybych vydal více sil, které mi zbyly zbytečně, mohl být výsledek a čas ještě lepší. Na to je ovšem také dobré znát předem trať, po které se jede.

Čas jsem měl 2:21:17. Celkově jsem byl 513. ze 1356 borců (38 %) a ve své věkové kategorii 114. z 285 (40 %), kteří závod dokončili. Hezké bylo, že jsem se dostal v pořadí skoro do třetiny. Nutno však podotknout, že tohoto závodu se zúčastnilo hodně jezdců, kteří ho brali spíš jako společenskou událost než jako závod.

27. 6. 2009

Na obrázcích je Míra a Jirka na trati, já v závěsu a na sjezdu k Šatovu a pak za cílem s Albertem.

Můj kompletní blog s fotografiemi

Závod Trans Brdy byl třetí částí seriálu Kolo pro život, ale od předchozího závodu před dvěma týdny v Příbrami se značně lišil. Celou cestu do Letů u Prahy jemně pršelo. Celou noc před závodem hustě pršelo. Celý týden před závodem se střídaly dešťové přeháňky. Chvíli před startem závodu pršet přestalo a do cíle se nakonec dojíždělo za slunečného počasí. Alespoň že tak.

Trasa závodu měřila 55 km a měla převýšení skoro 1100 m. Většinou vedla po hřebeni Brd s množstvím krátkých, ale prudkých výjezdů a sjezdů po rozmoklých lesních pěšinách a technicky náročných pasáží po rozbahněných cestách přes kořeny a mokré kameny, a když byly cesty široké a pevné, tak alespoň byly plné hlubokých kaluží. Tedy žádná pohodová vyjížďka jako u Příbrami.

Místo startu o sobotním poledni v obci Lety bylo tiché a vylidněné. Místní lidi závod nejen, že nezajímal, ale zdálo se, že nejspíš i obtěžoval. Po startu následovalo dlouhé prudké stoupání a pak se trasa houpala nahoru a dolů. Když jsem dorazil na rozmoklé úseky, čekal mě terén již značně zdevastovaný, protože jím přede mnou projelo již půl tisíce jezdců. Stoupání a klesání by byla pro mě extrémní i za sucha, natož po rozorání tisícovkou kol. Stoupání jsem tedy většinou tlačil a kolo jsem vedl i v některých sjezdech, neboť jsem neměl zapotřebí zničit své kolo nebo zdraví. Povzbudivě nepůsobily ani sanitní vozy zaparkované pod některými sjezdy.

Jízda v takových podmínkách byla fyzicky náročná, i když byla pomalá, navíc si člověk neodpočinul ani při sjezdech. Také několik brodů zpestřilo jízdu. V některých místech stáli pořadatelé a volali: „To projedeš!“ nebo naopak řvali: „To nejezdi!“ Ono totiž nebylo poznat co se pod vodou a loužemi skrývá. Pořadatelské zajištění však bylo opět vzorné.

Do cíle dojížděli borci zacákaní blátem a s koly obalenými bahnem. Také mně už nešly řadit některé převody a divil jsem se, že přehazovačky pod nánosem sajrajtu vůbec fungují. Konečně se přede mnou objevil cíl v Letech na břehu Berounky se závěrečným efektním sjezdem do rozmáčené louky. Čas jsem měl 5 minut pod 4 hodiny a za sebou jsem nechal o něco víc soupeřů než minule. Celkově jsem byl 539. ze 732 borců (74 %) a ve své věkové kategorii 125. ze 177 (71 %), kteří závod dokončili. Takže výkonem jsem zklamán nebyl – co jiného jsem mohl čekat. Ale ještě je na čem pracovat.

Přestože jsem v cíli umyl kolo wapkou, která tam byla k dispozici, další nezbytné mytí, čištění a mazání kola mě čekalo doma. To abych nezapomněl, jak jsem si zajezdil. Moje kolo si péči zasloužilo.

16. 5. 2009

Můj kompletní blog s fotografiemi

Příbramský Permoník byl druhým závodem ze seriálu závodů horských kol Kolo pro život v roce 2009 a mým vůbec prvním závodem.

Přestože se jelo 2. května, bylo slunečné počasí jako v létě. Trať byla v perfektním stavu a vedená krajinou tak, že se člověk mohl i kochat, pokud ji stíhal vnímat. Trasa závodu byla dlouhá 67 km a zdolávala převýšení téměř 1200 m. Navzdory nemalému převýšení na ni nebyly žádné extrémní pasáže. Z Příbrami se jel okruh přes pole a lesy na hráz Orlické přehrady a pak zase přes lesy, louky a pole do Příbrami na přírodní koupaliště.

Na startu na příbramském náměstí se sešlo dost přihlížejících a startovalo se za zaváděcím vozem Škoda Octavia jako na Tour de France. Silnice z města ven byla lemována lidmi, kteří povzbuzovali závoďáky jako na Tour. Také v prvních vesnicích, kterými se projíždělo, stáli lidé podél silnice a mnozí si dokonce přinesli i židle, jako na Tour. Had stovek jezdců se prodlužoval ze stovek metrů na celé kilometry. Opustili jsme obydlené oblasti a zanořili se do lesů. Ticho přírody narušovalo jen chrastění kamení pod koly, šustění řetězů, skřípání brzd a tu a tam i klení nešťastníků, kteří píchli nebo prorazili plášť.

Na první občerstvovačce jsem měl skvělý čas a držel jsem se v silné, tedy početně silné, skupině. První prudké stoupání jsem odhodlaně vyjel, na rozdíl od většiny, která tlačila. Ve druhém stoupáku, když jsem si uvědomil, že jedu stejnou rychlostí, jakou ostatní tlačí, a jen plýtvám silami, tak jsem s kola slezl a tlačil také. Stejně se na úzké pěšině nedalo předjíždět.

Hned v následujícím sjezdu, když jsem se vyřítil z lesa na louku, jsem uslyšel syčení, jako když praskne hadice u kompresoru a za pár vteřin jsem měl prázdné zadní kolo. Kus ode mě se v trávě krčila další postava, která usilovně montovala kolo. „Ty vole, to nasere, co? Mně se to stalo dneska už podruhý,“ zavolal na mně s účastí. Při mé chabé zručnosti mi trvalo šestnáct minut, než jsem vyměnil duši u zadního kola a zalitoval jsem, že jsem doma výměnu duše netrénoval. Došlo mi, že je to minimálně stejně důležité jako trénink fyzičky. Ten mi byl totiž v tu chvíli k ničemu.

Kolem mě prosvištělo nejméně padesát jezdců. Tachometr ukazoval 44,44 km. Moje skupina byla pryč, vyhlídky na důstojné umístěné také. S nimi mě opustila také morálka. Když člověk před sebou nemá soupeře ani na dohled, tak chybí i motivace k závodění. Ani ve vesnicích už lidé neseděli na židlích podél trati.

Zbytek krásné trati jsem absolvoval spíš výletním tempem. Přestože jsem nakonec několik jezdců předjel, a pár jich předjelo zase mě, tak jsem si už pozici příliš nevylepšil. Proti svému očekávání, že to ujedu za 4 hodiny, jsem nakonec nabral ztrátu 28 minut. V cíli mě po dlouhé jízdě na slunci čekalo zasloužené občerstvení. I přes ten defekt jsem si dobře zajezdil. A umístění? Celkově 457. ze 524 borců (87 %) a ve své věkové kategorii 116. ze 132 (88 %), kteří závod dokončili. Ani dobrý ale, vzhledem k defektu a k tomu že jsem týden před závodem skoro nejedl kvůli střevní chřipce, ani špatný.

2.5.2009

Můj kompletní blog s fotografiemi

Začátek nového roku je příležitostí k bilancování událostí roku uplynulého. Ten právě ukončený rok byl pro mě rokem, kdy jsem opustil dlouholeté rekreační ježdění na kole a zkusil si změřit síly na závodech jako hobby jezdec.

Zaměřil jsem se na půlmaratóny horských kol. Zúčastnil jsem se pěti závodů, z nichž tři byly ze seriálu Kolo pro život, jeden z Cyklomaraton tour a jeden z Author maraton tour. Moje výkonnost během sezóny rostla, leč uprostřed léta bylo moje ježdění přerušeno několikatýdenní nepříjemnou nemocí. Přesto mi loňský rok byl povzbuzením k systematičtějšímu tréninkovému úsilí s ambicí dojíždět pravidelně v první polovině výsledkové listiny.

Můj kompletní blog s fotografiemi