Jak to vlastně celé začalo.

Někdy v květnu jsem od kamaráda slyšel o konání MTB závodů nedaleko od Pardubic – v Chrudimi. Říkal jsem si, že by to bylo zajímavé vyzkoušet. Začal jsem shánět 2 věci: 1. nejdříve s kým pojedu (nakonec se z plánovaných kamarádů vyklubal Michal – který mě svým způsobem do závodu trochu naverboval), 2. na jakém kole pojedu (protože můj stařičký Fort – asi tak 13 let, by to určitě nezvládl) nakonec mi kolo půjčil Michal.

Něco najezděno jsem měl, ale chtělo to víc zabrat. Do naší dovolené (vysokohorská turistika v Tádžikistánu) jsem pár stovek kilometrů najezdil. Po našem návratu jsem si 2x projel část tratě (40 a 50 km), víc jsem nestihnul. Asi 4 dny před startem závodu mě krapet selhalo zdraví, ládoval jsem do sebe paralely a další zaručené léky a doufal že se to zlomí. Jako mávnutím proutku jsem se v pátek probudil a knedlík v krku byl pryč.

Registrace

Původně byla na 100% v plánu trať 115 km. Ale skrz nemoc a plánovanou předpověď počasí jsem začal váhat a uvažovat o 50km. V pátek večer jsem se byl v Chrudimi zaregistrovat. Nevím z jakého důvodu (asi trochu proto, že v dobu registrace bylo krásně:), ale napsal jsem se na královskou distanci 115 km (v noci před závodem hlásili, že má lít jako z konve a má to pokračovat až do cca 14ti hodin).

Před závodem

Večer před závodem jsem si ještě lehce upravil kolo (vyměnil jsem si jeden plášť za ten s pořádnými drapáky a přidělal zadní blaťák – jak se později ukázalo byla to dobrá volba ..jen ten přední chyběl).

Ráno budíček v 5:30, lehká snídaně (šunka, sýr, pečivo) a šlo se na to. Celou noc nepršelo, přímo lilo. Ráno mezi cca 7 – 8 hod už jen lehce mrholilo. Že by se počasí umoudřilo? Zdání klame. Asi tak 10 min před samotným startem začalo zase pršet. No nic, teď už s tím nic nenadělám. Krátce před startem ještě drobná úprava kola (přifouknutí vidlice pro větší tuhost) a jde se na to.

Samotný závod  aneb „kdo to nezažil, nepochopí“

Je 8:15, na trať vyráží asi 200 závodníků. S Michalem jsem se domluvil, že pojedeme společně (což se později ukázalo jako velká výhoda). První co nás čekalo, byly Chrudimské Široké schody. První část sjíždíme, druhou raději sejdeme (asi jako 80% všech závodníků). Vymlet se hned na začátku by nebylo moc fajn :-)

Peloton se hned od startu pomalu roztrhává, nikde se netvoří špunty. Tempo od startu je celkem slušné, takto jet ale až do cíle by bylo vražedný. Michalovi přestal fungovat tachometr – jedeme pouze na jeden. Po asi 5ti km po asfaltu vjíždíme do terénu, včerejší bouřka nadělala své. Bláto, kalužiny …to ale jak jsem zjistili později nebylo nic. Mimo to stále lilo a už tak rozbitá a rozmáčená bahnitá trať byla stále horší a horší. Hned po startu jsme prolili, takže teď nezbývalo než stále jet, aby člověk nezchladl. Cestou se průběžně předjíždíme s ostatními navzájem. Např. na cca 18 km Michal píchnul. Měníme duši za asi 7 minut, během té doby nás předjelo 7 závodníků. Při návratu na trať a asi 10 ti km ten samý počet závodníků také předjíždíme (někoho regulérně předjíždíme na trati, někoho potkal defekt…jako např. závodníka který strhal řetěz …těžko říct, jak to řešil, ale to nás v tu chvíli nezajímalo). Po asi hodně jízdy dávám první gel. Jedeme dál a co nás nečeká. První pád. Michal nevybral brod a letí přes řidítka (první pád celkem kontroloval, oklepal se a jede se dál).

U Nasavrk nás čekala první občerstvovačka. Doplňujeme kalorie (banán, rozinky, koláček, zapíjíme ionťákem). Cesta z Chrudimi až nad Nasavrky byla stále jen do kopce. Terén byl stále horší, poněvadž stále lilo jako z konve. Ale to stále nebylo nic co nás ještě čekalo. Po pár stech metrech po asfaltu jsme se opět vřítili do bláta a kamení. Tam nás čekal drsný úsek a to slatina na cca 29 kilometru u vesnice Hluboká. Šlo asi o úsek 1,5 km, cesta vedla podél lesa po mýtině, která byla podmáčená vysokou spodní vodou. Koleje od předchozích závodníků byly už tak hluboké, voda na cestě nedávala znát co se v kalužinách skrývá a mnohdy to bylo opravdu překvapení. Tak si tak jedu, zastříkaný od bláta, kolo se mi boří 20 cm do bahna, projíždím kalužinou a v tom se mi přední kolo zapíchne asi do 40 cm hloubky. Naštěstí jsem nejel rychle, ubrzdil to a nezřídil se do bláta. Místy musíme jít pěšky, v takovém blátě se jet prostě nedá. Po chvíli nasedáme a minimální rychlostí se bahnem prodíráme dál. V tom před sebou vidíme závodnici, která další původně neznatelnou díru nevybrala a sletěla do ní. Vidím, že jakoby klečí na levém koleně (u toho pěkně nadává), ale po chvíli zjišťuji, že v té bahno-vodě neklečela, ale stála a vodu měla až do půlky stehna. Hustý. Nebýt tam ta holčina, tak tam jsem já nebo Michal. Po krátkém optání, zda je v pohodě, vybíráme „lepší“ cestu a pokračujeme.

Další občerstvovačka v Barovicích před dalším „krásným“ výšlapem na  Chloumek (banán, mysli, inoťák, salám, sýr, rozinky apod)…zastávka už byla vysvobozením. Dojížděli jsme k ní za už drsného deště, hned se schovali pod provizorní přístřešek. Nevím jestli to mělo moc smysl, ale alespoň na chvíli (kvůli vymytí přehazovačky a brzd) jsme si kolo propláchli. Hned asi po kilometru na tom kolo bylo stejně jako před umytím. Nedá se nic dělat ale i v tom dešti musíme dál. Zimu už ani nevnímáme, propršení na kost pokračujeme. Celou cestu nám průběžně stříká bahno s vodou do očí, sjezdy kolikrát jedeme na jedno oko. Pročistit oko trvalo tak 10-15s, to je neuvěřitelně dlouhá doba. Michalův druhý pád. Najíždíme z prudší promoklé louky na úzkou pěšinu v lese. Aniž vím, co je dále, vřítím se do lesa a doufám. Doufám, že se tam moc nerozsekám. S většími problémy to ale nakonec ustojím. Zato Michal (už jen s jednou brzdou) pokračuje v „leteckém dnu“. Sice jsem pád neviděl, ale dle Michala prý nekontrolovaný pád přes řidítka s tvrdým dopadem. Tento pád prý už pěkně bolel. Čekám na Michala pod kopcem. Při krátké diskuzi mi Michal říká, že mu odešla zadní kotoučová brzda. A před námi dalších asi 68 km! To bude ještě ostrý!!

V další občerstvovačce (Klokočov) dáváme klasiku a jedeme dál. Hned asi 2 km po zastávce najíždíme na úzkou lesní cestu. No nazvat to cestou zní moc hezky. Byla to regulérně umělá řeka (pod úrovní terénu) vedoucí z kopce, která měla mnoho přítoků. „Cesta“ měla asi tak kilometr, hladina vody byla mezi 10-20ti cm v kamení, bahně …moooc hezký sjezd :-(  …pomalu přestávám cítit zápěstí.

Pár kilometrů za tímto úžasným sjezdem na nás na trati čekala návštěva. Čekala tam na nás rodinná podpora, hlavně malý Danny (synátor Michala, 6 let), připravený jet asi tak 300 metrů s námi. Je to borec, na svém malém novém horském kole dal část trati Manitoua, je to myslím dobrý příslib do budoucnosti!

Tam si měním spodní triko (pravda je, že bylo za chvíli zase durch mokré, ale alespoň na chvíli se zahřát:), beru  návleky na kolena.

Teď mělo přijít rozhodnutí. Buď jet dále, nebo se na to vykašlat, sjet na chatu a závod ukončit. Nejsem ale ten, kdo něco jen tak vzdává (ale že důvodů by se našlo), tak jsme jeli dál. Michalovi už nefungovala zadní kotoučová brzda, mezi 20. a 50. kilometrem mu nešlo pořádně přehazovat, k tomu pár pádů, i tak to ale nevzdal a jel se mnou dál! Takové „drobné“ defekty nás nemohly rozhodit :-) Úsek k dalšímu občerstvení byl jakž takž sjízdný.

V Běstvině nás občerstvovačka přivítala kuřecím vývarem a domácí buchtou. To zahřálo. Věděli jsme, co nás teď čekalo, tak jsme ani moc nechvátali (to se ale netýkalo závodníka, kterého jsme asi tak 5km před zastávkou předjeli a ujeli mu, ten se tam jen na minutu otočil a hned jel dál). Teď kilometr a půl do prudkého kopce, kilometr z prudkého kopce a pak další dva ostře nahoru. Popravdě většinu krpálu jsme museli šlapat pěšky. Popisovat to trápení s kolem a podkluzujícíma nohama asi nemusím. Jen jedna věc k tomu. Cestou jsme potkali mladou závodnici, která kopec tlačila tak, že kolo potlačila o metr dopředu, tam ho zabrzdila, vydrápala se za kolem a pak znovu a znovu. Sily už prostě nebyly. Kousek před občerstvovačkou vidím dalšího závodníka co závod vzdává. S otázkou co se stalo jen pokrčí rameny, zmáčkne obě brzdy a jede dál ...jako by je neměl.

Další občerstvovačka v Rteníně. Cesta dále vedla kousek po silnici a pak hned zase do terénu. Tady pro změnu byly vyjeté koleje od traktoru, hluboké tak půl metru s potůčky valící se z bočního svahu. Po kotníky se boříme v bahně … jedeme dál. Za Bojanovem nás čeká další slušný krpál, kola obalená bahnem, se mnohdy sotva točily, když chtěl člověk zabrat, kolo se protočilo. Na jiný než na nejlehčí převod (jak jinak) to nešlo. Při dalším sjezdu si to tak valíme lesem, Michal před mnou, po kamenech brzdíme skoro na nulovou rychlost a v tom vidím další pád. Z nulové rychlosti na bok. Na otázku proč Michal nevyndal nohu z klipsen mi odpověděl: „Už se mi nechtělo!“ :-) ….když se nechce tak se nechce :)

Čas už byl neúprosný, další občerstvovačka (Krásný) byla už zavřená. No nic. Ze zabalených krabicích jsme si vzali alespoň dva banány a jeli dál. Z tohoto místa měla cesta vést převážně z kopce (až na úsek u Křižanovic). Naše tempo už zdaleka není tak vražedné jako na začátků. To už vlastně nebylo dávno, od 60tého kilometru jsme věděli že časový limit (do 18ti hodin) pravděpodobně nestihneme, jeli jsme proto s hlavním cílem a to DOJET! Dojet se ctí a pokud možno v jednom kuse.

Na občerstvení v Křižanovicích překvapivě ještě byli. Dáváme chleba se škvarky apod. K tomu nám ještě umývají kola. S tvrzením, že je to už zbytečný na nás vyrukují s tím, že přece do cíle nepřijedeme se špinavým kolem :-) Okay, necháme je v tom. Ted už nám zbývá pouhých 20 kilometrů. Říkáme si, že to už musíme dát i kdybychom to měli dojít pěšky. To jsme ale ještě nevěděli, že to tak mohlo i dopadnout. Už mezi Krásným a Křižanovicemi hlásil Michal problém i s přední brzdou, po Křižanovicích to bylo jasný, utíkající olej a probrzděné brzdové destičky – výkon brzd tak 50%. Ani toto nás nemohlo zastavit, Michal brzdil tak, že se jednou rukou snažil řídit a zároveň brzdit, druhou rukou se opíral o moje záda. Takto jsme jeli z každého kopce. Zbytek brzdových destiček pískal tak, že nás už dávno před cílem museli slyšet :) Šlo taky o to, abych nebrzdil moc naráz, to by si Michal buď vyvrátil rameno nebo by letěl! Aby toho nebylo málo, asi na 100. kilometru si tak jedem, Michal za mnou, najednou slyším tupou ránu. Zastavuji, ohlížím se, koukám co dalšího se stalo … Michal ulomil sedlovku. Do pr…., jako by toho už nebylo dost. To by člověk nevěřil, že se dá zlomit karbonová sedlovka. Snaha nasadit zkrácenou sedlovku byla zpočátku marná. To už chtěl Michal dojet 15 kilometrů bez ní (pouze s jednou brzdou s 50% výkonem, bez sedlovky a po 100 kilometrech v terénu …) Po další „drobné“ úpravě kamenem se ale naštěstí podařila nasadit. Sedáme na kolo a pokračujeme. V asi již posledním (mírném) kopci to vypadalo že bychom to mohli vyjet na kole – v tom jsem ale zahlásil: NEBUDEME SRABI A KOPEC VYJDEME. Při letmém pohledu na sebe jsme se ironicky začali smát, kopec vyšli a až nahoře pokračovali opět v sedle. Asi tak 5 km před cílem jsme předjeli ještě dva závodníky. Cílem jsme projeli v 19:01:25. Konečně. Moje pr… poznala středověk. Nic drsnějšího jsem v životě nezažil. V cíli jsme dostali fidorkovou medaili, hadicí ostříkali kola a odpadli do auta. Na otázku: Co příští ročník? …uvidíme.

Přes to všechno jaké to bylo to byl velice zajímavý závod, kde si člověk DOKÁZAL, ŽE TO DOKÁŽE!!!

Celkový čas jízdy:                               10h 46min 41s

Čistý čas jízdy:                                      9h   2min 30s

Pauzy:                                                   1h 44min 11s

Průměrný čas – čistý čas jízdy:         12,37 km/hod

Komentář k závodu vítězky Pavlíny Šulcové: „ Jó, bylo to hodně náročný, bahna moc… (smích). Úplně nejhorší bylo bláto, jak lítalo do očí. To bolelo moc a moc. Ale jinak, že bylo chladněji, mně vůbec nevadilo, vedra moc nemusím. Původně jsem si myslela, že pojedu krátkou trať, ale nakonec jsem se rozhodla pro dlouhou, abych trochu potrénovala.“