Jak jsem jel závody s Matyášem
Hlavní hvězdou závodu odstrkávadel v Chrudimi byl malý Matyáš, který na samotném chvostu startovního pole sváděl přetěžký souboj s podmáčenou tratí...
,,Tak jdeme domů,“ zaslechl jsem poté, co všichni piloti odrážedel vyrazili na trať chrudimského závodu. Otočím se a vidím maminku, jak bere do rukou závodní stroj svého potomka a hodlá se s ním vydat na opačnou stranu, nežli vede trať.
,,To teda ne!“ zvolal jsem směrem k mamince. „Honem mu plasťáka dejte na zem, a ty mladej se koukej chopit řidítek!“ Závodník číslo 181 uposlechl, stejně tak maminka, a už si připravuje packy na řidítka.
Už si to štráduju k němu. Následuje nezbytná zdvořilostní konverzace ve stylu pana Špačka. Oba se spolu seznamujeme, a tak se dozvídám, že nejmenší odrážecí biker se jmenuje Matyáš.
Určujeme taktiku na závod. Matyáš souhlasí, že bude řídit, zatímco já bude dělat pohonnou jednotku. Pilot zalehává za řidítka a já zařazuji první rychlostní stupeň. Musíme opatrně, abychom nezapadli v oranici.
V blátě si Matyáš vyžádal přestávku, že prý musíme upravit teamovou strategii. Mám pustit sirénu a nebát se víc zabrat. On to zvládne kočírovat. Poslušně plním požadavky malého závodníka.
Siréna z megafonu řve, já tlačím jako zběsilý a Matyáš se snaží vycucnout poslední síly ze svého malého tělíčka. Jedeme jako o závod.
Blížíme se k cíli a malý Matyáš je tak vysílený, že místo na sedátku hoví si na mé tlačící horní končetině. Zřejmě je o něco teplejší nežli sedlo jeho stroje.
A máme to za sebou. Odevzdávám teamového kolegu do rukou zákonného zástupce a odcházím načerpat sílu do nejbližšího stánku s potravou. Jezdit závody v teamu je fakt fuška.
