Mladá Boleslav Tour Škoda Auto

Jsem Yeti. Jsem takové strašně chlupaté stvoření, které někteří horolezci marně nahánějí po Himalájích. Určitě se teď ptáte, co tedy dělám v Čechách?... Dostal jsem pozvánku, abych vypomohl svým praotcům (Servác, Pankrác a Bonifác), kterým vy lidé, říkáte „tři zmrzlí“.

A jelikož jsem svou povinnost splnil (v pátek jsem například v Krkonoších zařídil sněhové přeháňky) na Žofii, tedy na 15. května, jak vy lidi říkáte, jsem dostal neplacené volno. A tak jsem se rozhodl zajet kouknout do Mladé Boleslavi, kde měla závodit na kolech lidská mláďata. Ty mám moc rád a oni mě taky, protože kdykoliv se někde objevím, hned se chtějí se mnou fotografovat.

V Bolce neboli Mladé Boleslavi mě zavedli na Krásnou louku. Tam se už na startu řadila mláďátka do pěti let. Těch tam ale bylo. Tak jsem mezi ně vlítl, že s nimi poběžím. Nenašel jsem ale pochopení u blonďaté trenérky z Vršovic, paní Kateřiny, co tomu všemu velí. Houkla na mě, že chlupatý bez kola závodit nesmí a že příště mám chodit včas na jakousi prezentaci. To tedy vůbec nechápu.

Naštěstí byla tak hodná, že mně ukázala ta nejlepší cyklistická mláďata, kterým říkáte, že jsou favorité. Šel jsem jim tedy alespoň popřát hodně štěstí a málo sněhu na trati, neb se mnou nikdy nevíte. Mám totiž rád zimu.

Po startu se do vedení opravdu dostali ti, které mladá paní Kateřina tipovala. Hlavně ta černovláska se startovním číslem osm jela hezky stylově. Inu zřejmě asi dobrý oddíl. Prý závodí už několikátou sezónku.

Vítězem se však stal borec, který se tomu závodění po celou dobu smál. Prostě bušil do pedálů a s pusou od ucha k uchu, ukázal všem svým soupeřům, to staré známé, že s úsměvem jde všechno líp.

Po odjetí této kategorie se na start postavili ti větší. Někdo říkal, že do sedmi let. Tady bylo vidět, že jde už legrace stranou a že se všichni borci pekelně soustředí, až do chvíle, kdy zazní pokyn startéra.
 

Na startu jsem dokonce zahlédl i jednoho, který měl dresík v podobných barvách, v jakých mi neustále horolezci zapichují vlaječky na vrcholky mých Himalájí a já to po nich nestíhám uklízet. Bylo mi ale vysvětleno, že to není Američan, ale závodník v tradičním dresu obce Louny.

Ale teď už k samotným závodům. I tady měla paní Kateřina pravdu, a kdyby vsadila ve Fortuně na svého favorita, byla by pohádkový boháč. Stylem start cíl si pro zlatou placku dosportoval takovej malej bezzubej. Mezi holčinami to byla zase fešanda, která jela poprvé na novém kole. Byli mi sympatický, a tak jsem se s nimi vycvaknul. To jsou oni.

S narůstajícím věkem konstantně přibývalo i okruhů, které museli závodící absolvovat. A tak když nastoupila banda do devíti let, čekalo je celkem třikráte objet vytyčený okruh. Tihle teda odstartovali, jako když do nich střelí.

O celkové vítězství zde bojovali hlavně dva bajkeři. Na toho jednoho, co měl bělomodrý dres, všichni křičeli, ať maká, z čehož jsem usoudil, že to bude asi domácí boreček. Ale ten druhý, co měl na dresu černého koníka, ho stíhal, tak že by se za to nemusel stydět ani MIG 21. Tentokráte to však nestačilo a vítězství rozhodla dokonalá znalost tratě pro domácí závoďáka.

Závodníci a závodnice od deseti do jedenácti let, tak to byla další runda. Tady jsem si tipl na vítěze Růžovku, závodnici, která před závodem měla speciální trénink, takže jsem si myslel, když na to jde tak vědecky, že bude prgo.

Předstartovní nálada u této kategorie byla celkem pohodová a na závodnících bylo vidět, že se na poměření sil vyloženě těší. Nikdo se totiž nemračil.

 

Start proběhl hladce a všichni vyrazili na trať jako utržený ze řetězu. Někteří dokonce zahájili závod s bojovým pokřikem jako například pilot se startovním číslem čtyřicet šest.

Bohužel tento způsob se hnedle v první zatáčce projevil jako né moc šťastný, protože po kolizi několika jezdců, zůstal na zemi právě autor bojové pokřiku. Bohužel jeho repertoár byl po pádu změněn a rozhodně již nepřipomínal bojové nadšení.

Růžovka, moje tajná favoritka, se fakt snažila, co mohla. Občas jsem měl i obavy o její jazýček, aby si ho nepřekousla. Z toho snažení jí totiž občas vypadl z pusy. Ani její speciální trénink však nestačil na mladé šlapáky, a tak byla první alespoň mezi děvčaty.

Nejstarší kategorie to byli holky a kluci, kterým je od dvanácti do třinácti. A to jsou už fakt bombardéři. Na start se postavil dokonce i budoucí sjezdař v integrální přilbici. Všichni tak odpálili po odstartování sledováni přísným pohledem pana Pavla, stavitele tratí pro dětské závody. To je ten pán vzadu v červené bundě.

Do čela se po pár metříkách dostal závodník s dvěma devítkami na startovní tabulce a s přehledem odtáhl na špici celý závod.

V cíli jsem pak koukal na jeho kolo. Mám dojem, že by se za něj nemusel stydět ani lecjaký profík. No aby né, když tenhle závoďák pochází ze slavné cyklistické rodiny a jeho tatík byl dokonce bývalý reprezentant ČSSR.

A nejlepší to bylo nakonec - závod odrážedel, která řídí ta nejmenší mláďátka. Chtěl jsem je potěšit, ale zřejmě tihle caparti neznají rozdíl mezi dobrosrdečným Yetim a nebezpečným ledním medvědem. No prostě některé jsem rozplakal, jakmile jsem se přiblížil.

 

Tak jsem raději opustil startovní prostor a jal se řádně malé závoďáky a závodnice povzbuzovat. Všichni se rychle vydali po travnatém povrchu vstříc cílové bráně.

Pro některé borce to však byla moc dlouhá štreka, a tak svá odrážela opustili ještě před projetím cílového oblouku. Prostě nechali svůj stroj být a odkráčeli vstříc lepším zítřkům do náruče maminky. Zasáhnout tak museli dospěláci, kteří odklidili z tratě jak závodní stroj, tak i jeho obsluhu.

Na závěr musím konstatovat, že se mi dětské závody moc líbily a budu o nich vyprávět v Himalájích ostatním Yetíkům. No a ještě aby to bylo kompletní, máte tady fotečky ze stupňů vítězů, kde jsem asistoval při předávání cen. Jo a další snímečky najdete na www.scottmtb.cz.