Ještěd Tour Kooperativy

Vstávej a hni tou svou línou prdelí! Makej buřte! …píše se rok 1983 a právě probíhá hasičská soutěž, konkrétně orientační běh v lesích u Říčan. V družstvu mladý požárník z Nových Jiren jsem se svým starším bratrem. Do cíle nám už moc nezbývá, ale já už nemůžu. Vzdávám boj a usedám na břeh škarpy. Bratr na mě řve a následně mě nešetrně zvedá a kopanci do zadku popohání dál, blíž k cíli. Funguje to, skutečně jsem to do cíle doběhl a nakonec jsem to našemu týmu zas tak moc nepokazil….

   Neřvi ty měkoto, koukej šlapat! Bolest je známka že ještě žiješ, tak makej! …současnost – Ještěd tour 2008. Slyším i daleko ostřejší výrazy, ohlížím se po bratrovi, ale v zápětí si uvědomuji, že to řvu já. Řvu sám na sebe, nechápu kde se to ve mně bere. Nikdy jsem se takto při závodech neprojevoval. Chvílemi je mi do breku, ale nejde mi brečet. Přichází na mě ve stejných periodách chvilky beznaděje a okamžiky, kdy jsem si naprosto jist, že to nevzdám. Jsem absolutně na kaši, od občerstvovačky před asfaltovým výjezdem na Ještěd už nemůžu ani chodit. Každé otočení pedálu se mi bolestně podepisuje na těle. Pahýl od protézy mám už citlivý a bolestivě cítím každý kamínek, výmol i pouhé otočení pedálů. Navíc mi dosloužili svaly na vnitřních stranách stehen. Doposud jsem netušil, že tyto svaly se namáhají i při jízdě z kopce, a i při chůzi.

   Stoupák k vysílači je pro mě zkouškou pevné vůle. Jsem si naprosto jist, že když tady zastavím, už nedokážu dokončit závod, a tak ukrajuji centimetry k vrcholu. Je to nekonečný souboj pevné vůle s bolestí. Nejsem 100% tvrďák a 30metrů před vrcholem slézám z kola a pokračuji k horizontu pěšky. Nedokážu s přesností určit co bolí víc, zda jízda, a nebo chůze….

Samá voda….

   Je sobota 7:45 ráno.

   Vesec. Navigace nabízí více variant, a tak vybírám ten, kde se píše u Liberce. Po hodině přijíždíme do vesničky, která je tvořena pouze ze čtyř domků. Zde nám místní vysvětluje, že tady je Vesců tři pr…

   Na druhý pokus vybírám ten pod Ještědem, zde se setkáváme s Jardou Jiskrou a společně tedy hledáme další Vesec…

   Do třetice všeho dobrého. Konečně jsme v tom správným Vesci. Hlavou mi probíhá myšlenka, že pro dnešek mám už bloudění vybráno, a tak bych na trase závodu zbloudit nemusel.

Kdo se bojí, nesmí do lesa….

   Tento závod je pro mě i pro mou sestru velká událost. Přijeli jsme si pro další nálož bodů do kategorie 100+. Na startovní čáru nás přijel podpořit i náš kamarád, HANDBIKER Mirek Pitra. Fotografie, které přikládám, pořídil právě on. Pozornější pozorovatel si jistě povšimne zajímavého nízkého pohledu při pořizování fotek. Je to dáno tím, že je Míra trvale upoután na invalidní vozík. Věřím, že mi dáte za pravdu, že fotečky má zdařilé….

   Tak a je to tady, už není cesty zpět. Stojím na konci první vlny a v hlavě mi zní věta Sváti Fořta: Tu trasu jsme ještě trochu upravili, tak těch 1.800 výškových metrů mít nebude. Ale neboj, je jezdivá. Podotýká Tomáš Kroupa…

   Za hlasité podpory obecenstva vyrážíme vstříc našemu osudu. Volím taktiku jako ve Varech a držím se sestry jako klíště. Zde ještě přidám doplňující informace.

   Sestra je vysokotepec a většinou jsem 20 tepů pod ní, samozřejmě při stejném výkonu. Regenerace mého těla teď u konce sezony je dost mizerná, únava mě přemáhá téměř neustále. I dnešní den patří mezi ty, kdy forma není. Vlaji za sestrou a tepovka vykazuje můj skoro maximální výkon. Ta mrcha si jede v tréninkových hodnotách a já s ní mám jet sprint? No to jsem zvědavej, kdy mi dá nenávratně sbohem….

Baseball na pět met

   Na dlouhé trase nás čekalo pět občersvovaček. Tyto oázy mají pro mou psychiku stejný význam, jako pro hráče baseballu mety. Navíc tato trasa se nedá zahrát jako homerun, a tak tyto mety jsou opravdu nezbytné.

   Sestru dojíždím na sjezdovce, už jsem byl přesvědčen, že mi zmizela, ale technika sjezdu mi zatím jde ještě o trošičku lépe. Pár kilometrů s ní držím tempo, ale na třicátým mi naposledy ukazuje záda. Teď už začíná osamělá pouť. Má to své výhody, tempo podřizuji svým silám a mám čas si pořádně prohlédnout okolní krajinu. Oceňuji snahu pořadatelů, připravili pro nás průjezd krásnou trasou. Opravdu krásnou, ale i přes svůj rajský půvab se nezapře cesta peklem. To pálení ve stehnech je určitě ožehnutí od pekelných plamenů a tvořící se akné na zadku má určitě taky svůj původ v zákeřné mysli ďábla.

   Obsluha na občerstvovačkách je velmi vstřícná a všichni mi drží palce ke zdolání dnešního závodu. S takovou podporou se bojuje se všemi útrapami daleko snáze, a myšlenka na odstoupení je pohřbena hluboko pod lavinou přívalu povzbuzujících slov. Několikrát mi byl nabídnut odvoz do cíle, ale co pak to s takovou podporou může někdo vzdát. To bych zklamal nejen sebe, ale všechny ty fajn lidi, co mě povzbuzovali. Dnešní den si vyžeru až do dna…

Můj průvodce Bimbo…

   Pár kilometrů před cílem se ke mně přidává Bimbo. Hlásí mi, že ho za mnou poslal Mirek Pitra, a že na mě nemíní čekat do půlnoci. Ať se tedy pořádně obuju do pedálů. Jsem moc rád za společnost, protože jsem strhanej jako tapety, a už nedokážu vnímat šipky. Dvakrát jsem se už vracel, protože jsem si nepamatoval jejich směr.

   Svištíme společně z kopce a já volným tempem vyšlapávám bolest z nohou. Pak mě ještě čeká překvápko ve formě horolezecké stěny. V polovině se nemůžu dostat dál. Zahazuji tedy kolo na vrchol stěny a po všech čtyřech (třech) zdolávám tuto prémii. Pak už vjíždíme společně do cílových prostor, kde na mě čekají přátelé a hlasitě mě vítají v cíli. Vytvořili uličku cti, kterou projíždím za takového jásotu, jako bych byl vítěz dnešního derby….

Den poté….

   Opět se učím chodit. První krůčky jsou opravdu těžké a bolestivé. Pověstná laťka se opět zvedá. Toto byl můj nejtěžší závod, a věřte, že jsem rád za konec sezony.

   Do Oder nepojedu, protože jak jsem již uvedl, opět se učím chodit a jezdit se začnu učit asi až příští víkend….

Děkuji všem…. Pořadatelům, kamarádům, soupeřům i bratrovi za kopance do zadku!!!