Na zimnici a sračku je nejlepší Priessnitz
Dnes to jedu tréninkově, sestra přitakává že taky, a tak jsme se domluvili, že šedesátku dáme společně. Po Karlovarském maratonu jsme ještě unavení a mě navíc dorazila včerejší viróza. Zimnici jsem měl tak divokou, že se mnou nadskakovala i postel, a navíc jsem ještě musel co chvíli na záchod. Ideální příprava na MTB závod. Zimnice je přípravou na drncavé sjezdy a to výrazné odlehčení je také ku prospěchu. Sestra je v Jeseníku již od čtvrtka, za ty dva dny si projela celou trať a dokonale se zde zabydlila. Na startu nás zdraví náš soupeř v těžkých vahách, Jiří Havelka, a celý nešťastný nám vyčítá Karlovarské kilo. Hodně jsme mu bodově odskočili a už nemá šanci se s námi bodově měřit.
Dnes to jedu tréninkově, sestra přitakává že taky, a tak jsme se domluvili, že šedesátku dáme společně. Po Karlovarském maratonu jsme ještě unavení a mě navíc dorazila včerejší viróza. Zimnici jsem měl tak divokou, že se mnou nadskakovala i postel, a navíc jsem ještě musel co chvíli na záchod. Ideální příprava na MTB závod. Zimnice je přípravou na drncavé sjezdy a to výrazné odlehčení je také ku prospěchu. Sestra je v Jeseníku již od čtvrtka, za ty dva dny si projela celou trať a dokonale se zde zabydlila. Na startu nás zdraví náš soupeř v těžkých vahách, Jiří Havelka, a celý nešťastný nám vyčítá Karlovarské kilo. Hodně jsme mu bodově odskočili a už nemá šanci se s námi bodově měřit.
Jednou si odskočím na dovolenou a vy to celé hned zkazíte. Co jste to udělali!!! Láteří a jde zabrat místo ve startovním poli.
Po startovním výstřelu se peloton hrne do prvního kopce. Celou závodící skupinu uzavírají dva těžcí bikeři, sestra a já. Vůbec mi to nešlape, a tak jsem rád za uzavřený pakt o neválčení se svou sestrou. Před prvním lesíkem zkouším opravit tachometr a z očí mi všichni mizí. Nasedám tedy na kolo a snažím se dotáhnout svou ztrátu. Hned na prvním rozcestí jsem na vahách. Rovně po křídou kreslené šipce nebo lesní cestou po mlíku. Nejprve jedu chvíli rovně po šipce, pak si říkám, že mlíko je oficiální značení, a vracím se zpět. Po několika minutách se napojuji na zpevněnou cestu. Zde zleva přijíždějí závodníci a je mi hned jasné, že jsem nezvolil správnou cestu. Tak tedy odpočívám a čekám, až přijede sestra, abychom mohli dál společně. Čekání si krátím technickou pomocí, kterou poskytuji kolegyni z Ocelových letců. Zakousl se jí řetěz. Projíždí pár známých a pak konečně se objevuje i můj parťák, a tak dál už jedem stále spolu. Sestra mi závidí mé sjetí z trasy, ušetřené síly, a tak u dalšího případného zakufrování už nechce chybět.
Asi na desátém kiláčku dojíždíme soupeře Havelku, nabízíme mu také pakt o neválčení a společnou jízdu až do cíle. On se lišácky tváří, jako že do toho taky vstupuje, ale ještě před první občerstvovačkou nám mizí a ani u závoďáckýho krmelce na nás nepočkal. Nás to ale nevyvádí z rovnováhy, v klidu střídáme jeden obložený stůl za druhým a ochutnáváme vše, co zde nabízí.
Asi po 10 minutách opouštíme vypleněný krmelec a hrnem to dál. Jsme poslední, vše tedy jde podle plánu. Vyjíždíme fakt dlouhý kopec, abychom ho posléze sjeli a vyměnili za jiný, mnohem delší. Byl to ten kopec, ve kterém když máte pocit, že už bude končit, jste teprve v polovině. Zde se dotahujeme na Jiříka 100+. Potichu ho dojíždíme a pak ze všech sil přespurtujeme. Držíme tempo až do druhé zatáčky, kde už nás není vidět. Zde opět srovnáme rychlost na luxusní turistickou třídu a pokračujeme k druhému krmelci.
Druhý krmelec je již vyžranej. Dojídám posledního melouna, doplňuji bidon, polykám banán a šňupu linecké koláčky. S těžkými žaludky se loučíme s krmelcem a do cíle je cesta už snadná. Mírné stoupání a pak už jen dolů. Cílovou metu projíždíme sourozenecky se spojenýma rukama. Dost lidí nám v cíli zatleská. Divím se, co tady ještě v tak pozdní hodinu dělají. Odevzdáme čipy a už to valíme na pokoj do sprch.
Opaří nás, ne sprcha, ale nepříjemná zpráva. Dozvídáme se, že náš kámoš, frontman oceláků, přezdívaný J.B.P. dle jeho hlášky: Já bych píchal!!! (Určitě měl na mysli duše), sakra to to ale natahuji…. Prostě se nám donáší info, že ho odvezla sanita do Šumperka, do nemocnice s podezřením na zlomenou lícní kost. Čekáme netrpělivě na každou novou zprávu a čekáme stylově, v místní hospůdce. Z naší výpravy ale není sám, kdo se dnes vysekal. Ještě Honza Jírů přežil ošklivý pád, což se o jeho přilbě říci už nedá. Na rychlým asfaltovým sjezdu ho zezadu sejmul jakýsi soupeř a Honzovo tělo je sedřené ze všech stran.
Asi ve 20 hodin vchází do hospody JBP. Zlomenina to není, hlásí a koulí na nás to své nateklé mongolské oko. Vyfasoval pár stehů a stává se tak hrdinou dne. Prohodíme pár vtípků a pak už pádím k domovu. Holt pracovní neděle je voprus…..
