Permoník pro dospělý bikery
Od Příbrami jsem nečekala nic zvláštního. Respektive jsem si říkala, že mě nic nemůže překvapit. Závod jsem letos jela potřetí. Poprvé jsem absolvovala trať za doprovodu pořadatele, který měl nakázáno jet na motorce za posledním. Loni mě na kolena srazilo pekelné horko. A letos?
Mám přece už něco nalítáno, jen mě mírně znepokojovaly informace od lidí, že pořadatelé dělali změny na trase. Předpokládala jsem, že to budou jen drobnější kosmetické úpravy. Jenže už posunuté místo startu, dělalo závod o 2Km delším než loni. Nervózní jsem z toho nebyla, čekala jsem, že bych závod mohla zajet za 3,5 hodiny.
Kolegové z naší stáje byli celí nedočkaví a už hodinu před startem otravovali, ať si jedeme s nimi vytočit nohy. No jo, ale to my s bráchou nejsme přece padlý na hlavu, abychom jak paka hodinu šlapali pro nic za nic a pak ještě půl dne jeli závod.
Nevím, jak na to jsem s kondičkou, celou zimu jsem sice jezdila, ale moje výkonnost po 3 letech snažení na kole vypadá, jako bych nikdy o sport ani nezavadila. Když se hledám ve výsledcích, jsem stále na posledním papíře. Už si nekladu otázky proč? Prostě to tak je. Slíbila jsem si letos prvních 15 závodů z KPŽ jet na pohodu, nikam se nehnat a užít si to. Já se řídím heslem, že přidat na tempu se dá vždycky.
S bráchou se dobrovolně řadíme na konec fronty, máme sice čísla do třetího koridoru – ale to je vyjetá lajna z dob naší loňské slávy. Z důvodů propagace Černých koní se docela hodí, že uzavíráme startovní pole právě my.
V 12:00 se odstartovalo. Celá masa startovního pole se dala do pohybu, ani jsem nezaznamenala, kde a kdy se skutečně odstartovalo. Prý se ze začátku pojede pomalu a pak se přejde na ostrý letmý start. To my borci v zadních řadách ani nepocítíme. Jedeme, co to dá, dokud nepadneme.
Docela se divím, že jsem dnes v ráži. Začátek je dobrý, upaluje mi to a hrnu to dopředu. Tepovka se mi drží něco mezi 165-175, což je u mě v pohodě. Na prvním štěrkovém sjezdu si malinko odpočinu a chystám se to opět roztočit. Sakra! Už to nejede. Mám nějaké líné tělo, nohám se nechce šlapat. A to je právě to moje prokletí. Sice mám nalítáno, ale tělo odmítá pracovat víc, než je bezpodmínečně nutné. Nezbývá mi než poslechnout volání divočiny a přistoupit na spořivé tréninkové tempo. Vím, že mám na víc, ale nohám se fakt nechce. Je pro mě velice potupné, když mě sjíždí brácha, který posledních půl roku používá bicykl k ledasčemu, jen ne k ježdění.
Asi tak po 10 kilometrech poznávám novou tvář Příbramského Permoníka. Permoník už není letecký závod, jako tomu bývalo doposud, trať se stala náročnější, poctivější, různorodější a krásnější. Krásu jsem vnímala první tři hodiny. Pak už jsem toho měla plné zuby a nostalgicky vzpomínala na starého dobrého Permoníka.
Největší podpásovka byla informace, že vítěz už je dávno v cíli. Když se k vám dostane taková informace a vy jste někde v půli trati...
No prostě s takovou se jede člověku hned lépe. Soustředila jsem se tedy na dílčí cíle a drobné maličkosti. Udělalo mi radost, že stojku za druhou občerstvovačkou jsem vyjela víc jak do půlky, zatímco ostatní šli pěšky a vrchařskou prémii, tu jsem vyjela celou. Možná, že pěšky bych to dala rychleji, ale ode mě to byl fakt výkon. Takže oproti loňsku aspoň nějaký ten úspěch.
Těším se na poslední občerstvovačku, protože vím, že pak je to už po silnici rovnou do cíle. Byl to jediný psychický moment, který mě držel nad vodou. Čekala jsem na závěrečnou silnici jako na smilování.
Dojíždím zakřečovaného a hladového stájového kolegu. Napravuji mu náladu a dodávám naději. Říkám, že máme závod takřka za sebou, že už to bude jen po silnici. Omyl! Třetí občerstvovačka je hozená šejdrem v lese a cíl bůh ví kde. Obsluha občerstvovací stanice mi sdělila, že je to ještě pěknej kus lesem. Po silnici ani vidu ani slechu. Byla to pro mě čára přes rozpočet.
Odvodila jsem si, že by to mohlo být do cíle 10 kilometrů a začala finišovat. Šla jsem tvrdě na věc a míjela jednoho závodníka za druhým. I když jsem cítila celkovou únavu, bylo stále z čeho brát. Na tachometru mi už utíkal plánovaný desátý cílový kilometr, a cíl stále v nedohlednu. Tak to je jak za trest.
Natočila jsem víc jak 65Km. Na trati jsem strávila neuvěřitelných 5 hodin a přijela, když zrovna vyhlašovali. Nejvíc deptající pro mě vždy je pohled na naše kolegy z týmu. Já přijedu do cíle a oni jsou už vymydlený, nametený, převlečený a najedený. To jim opravdu vždy závidím…
Závěrem děkuji pořadatelům za skvěle připravený závod. Značení trati bylo perfektní, občerstvovačky chutné a obzvláště se mi líbila obměna trati. I když mě to trochu paralyzovalo, a celou neděli jsem prospala, závodu změny prospěly. Trať tím získala na důstojnosti a na kráse. Od teď je to závod, který se bude každému dobře pamatovat. Jen tak dál!
Jezdec MTB teamu Černí koně
Lucie Pouchová
Autor článku: Lucie Pouchová
Kdo jste neviděl avizovaný pořad na Primě o naší rodině a naší dietě mrkněte zde..
