Partnerský závod - Gluszyca Marathon

  …Hoří! Hoří! HHOOŘŘÍÍ…. Fire, balšoj agaňok, oheň, řvu na sedláky, kteří na mě civí jako na ufona. Ty vole, to jste Tataři! Hoří vám les! Sakra jak se řekne les - zkouším tree! Máte telefon? Volejte hasiče! Sestra zkouší na tatary němčinu, taky nic. Tak pokračuji mezinárodní řečí rukou…

 Ale začneme pěkně od začátku. Se sestrou jsme se přihlásili na sérii Marathon Man Europe, a tuto sobotu se konal druhý díl v polské Gluzsyci. Cesta na místo presentace bude značená od hranic modrými šipkami, avizovali internetové stránky závodu. Po modré společně! Vím, že toto heslo jsme již slyšeli při volbách. Nebudu zde hodnotit kam nás ta modrá zavedla u nás, ale v Polsku se z toho stal pěkný, auto orienťák.

  Dvakrát jsem odbočil po modré a skončil v terénu, který má oktávka nebyla sto zdolat. Asi na pátý pokus přijíždím na správné parkoviště a jdu pro startovní číslo.

  Chaos. Nechápu značení a nevím, ve které frontě mám stát. Pak mi někdo poradil, ať si ještě zkontroluji čip na čtečce, prý jim vůbec nesedí trasy. Má pravdu. Přijeli jsme tři a každý měl jinou délku trasy, než na kterou jsme se přihlásili.

  Jdu ještě navštívit stan Paklisportu. Takový závody jsou fakt potřeba, komentuji situaci chaosu organizace, pak si skutečně budeme vážit závodů v Čechách. Čeští pořadatelé nasadili laťku kvality fakt vysoko, a my to už berem jako samozřejmost.

  Nebudu vás nudit popisováním startovních příprav, ani startem samotným. Pustím se rovnou k popisu svých zážitků z trati.

  Sakra, to je sjezd. Zadní brzda na maximum a přední co unese, přesto jedu stále rychleji. Je to vo hubu, hodnotím situaci a navádím kolo do smyku a pokládám se na zem. Trochu jsem si odřel obrázek (tetování) na lýtku. Sestra sjezd zvládla na výbornou a čeká na mě dole. Při startu jsme se dohodli, že pojedeme závod společně a teď po závodě musím přiznat, že jsem tomu rád.

 Hned za sjezdem přichází očekávaný průjezd podzemní továrnou, vybudovanou němci za války. Je to úžasné zpestření, nízké stropy a tma způsobily asi každému šrám na helmě. Podzemní cesta není dlouhá a za chvíli nás vyvede k první občerstvovačce. To máme za sebou 14km a zatím mi závod nepřipadá výrazně náročný.

  O hodinu a půl později po rychlém sjezdu mi drhne zadní kotouč. Pokouším se seřídit brzdu, aby nedrhla, a vyrážíme dál. Po 20ti metrech sestra trhá řetěz a opět servisujem. Za dalším nekonečným vrcholem přichází výživnej sjezd. Cesta vede korytem vyplněným kameny o velikosti koňských hlav. Vyjíždím na okraj cesty a jedu asi 1,5metru nad touto kamenou cestou po pěšince plný kořenů a kamenů menší velikosti. Sestra mi závidí lepší cestu, a něco na mě zahuláká. Během pár vteřin se ukazuje, že nemá co závidět.

  Přední kolo se mi zastavilo o velký kořen. Zadní mám ve vzduchu a já balancuji na řidítkách. Napravo víc jak metr a půl pode mnou cesta s velkými kameny a já se začínám převažovat do prava. Průser! Pravou nohu, nebo spíš protézu nevycvaknu z nášlapu, a tak zoufale vnímám každou desetinu vteřiny jako malou věčnost a uvědomuji si svůj blížící se konec. Pak se ke slovu přihlásí silný adrenalin a v poslední chvíli se mi podaří vyrvat pahýl z protézy. Padám na pahýl a to mě zachraňuje před pádem na kamennou cestu. Zůstávám v bolestech ležet na svahu cesty. Sestra mi později popisovala, že jsem se celý klepal. Mám pořádně naraženej hrudník, což potvrzuje otisk rohu řidítka. Pahýl dostal taky řádně zabrat, ale nejvíc bolí koleno. Mám ho trochu choulostivé díky umělé čéšce.

  Postupem závodu bolí koleno jak při chůzi, tak i při šlapání. Po té co mi úplně vypověděla službu zadní brzda, jsem nucen tlačit kolo i z některých sjezdů. No prostě MASO. Jsem rád, že je sestra se mnou. Jsem už úplně zdevastovanej.

  Kousek za cedulí cíl 10km vylejvám jeden bidon, mám dva plný, a jeden mi bude stačit. To ještě netuším, že do cíle je to 20km a největší dobrodružství nás teprve čeká.

  Jedem polní cestou do kopce, který jsem již ráno zdolával svou škodovkou při hledání presentace. Na kraji lesa vidíme oheň s plameny asi tak 2m vysokými, a jak se přibližujeme, poznáváme, že plameny požírají myslivecký posed. Měníme se setrou směr a spěcháme k nejbližší usedlosti. Tam se nám asi po pěti minutách podaří přesvědčit sedláky, ať jedou traktorem za námi, že jim ten oheň ukážeme. S Luckou jedem k hořícímu posedu a já rozděluji úkoly. Ty stůj tady a hlaš mi padající hořící klády aby na mě nespadli a když se mi něco stane, musíš mě zachránit, povídám ségře. Já se zatím snažím zdupat místy doutnající trávu v okolí požáru a vylomit nejbližší stromky a křoviska, aby se oheň nešířil do lesa.

  Oheň mám už pod kontrolou a hasiči stále nikde. Na jednom místě tedy hasím svou vlastní stříkačkou. Asi po půl hodině přijíždí malý červený auto, ale nemá označení hasiči, nýbrž invalidní důchodce. Vystupují dva dědové a tváří se na mě, jako na žháře. Předávám jim zkrocený oheň a s Lucií pokračujeme v závodu. Velmi záhy mi docházejí síly i voda. Jsem ve stavu, že mi je už všechno fuk. Je mi úplně jedno, jestli tady padnu. Nevnímám už čas, jen mě sem tam probere bolest kolena či hrudníku. Poslední Mohykáni…

  Z posledního sjezdu si pamatuji jen to, že sestra mi bere kolo a já se vezu po zadku dolů. Nevím, jak to někdo dokáže sjet, když to nejde ani sejít.

  Mami já chci domů!!!

Konečně jsme v cíli. Na trati jsme nechali víc jak sedm hodin života a v cíli žádné jídlo a navíc mi lakomej polák nedal ani láhev pití ze zbytků občerstovaček, prý jen kelímek. Co to pro moje vyprahlé tělo je. Zachráním jim les a ani vodu mi nedaj….

  Tento závod hodnotím po organizační stránce jako propadák, chybělo zabezpečení po trati na životu nebezpečných úsecích. Chválím jen zpomalovací slalomové nájezdy před silnicemi a dobré pití na občerstvovačkách. Prostředí závodu bylo nádherné a závod dle mého názoru extrémně těžký, ale přes to se mi moc líbil. Myslím si, že v informacích k závodu měla být jasná informace, že se jedná o těžký závod.

  Příští sobotu mám od závodů pauzu a tak doufám, že se dám do kupy a budu do Olomouce opět při síle a vyléčen z válečných zranění…