Tropická Jevišovka
I Když profilem snadná trať, přesto bojuje do posledních sil. Nikomu nedá přejezd zadarmo. Do cíle se vrací všichni unaveni víc než by očekávali od poklidné roviny.
I Když profilem snadná trať, přesto bojuje do posledních sil. Nikomu nedá přejezd zadarmo. Do cíle se vrací všichni unaveni víc než by očekávali od poklidné roviny.
Na startu
Začíná to jako na každém závodě, zaujmu místo v startovním poli a čekám, čekám až to vše začne. Opět se divím, kolik lidí se ještě dokáže nacpat do již přeplněných předních řad. Neberou ohledy, že tady stojíme už 15 minut, a cpou se před nás dopředu. Trochu je chápu, přijeli na závod. Přijeli autem, kde určitě praktikují stejný způsoby řazení. Všichni do fronty a já dopředu. Tak ať se tedy tlačí, protože blíž k vítězi už nebudou. Nezlobím se, taky jsem byl takový. Prošel jsem si pár závodů a zjistil, že o výsledku se rozhoduje až v cíli, a ne na startu. Takže základním předpokladem k vítězství je dostat se do cíle.
Splašený let
Hned od startu se jede pila. Je to hukot, loket na loket, kolo za kolem se zběsile hrneme vstříc žárem vypáleným vinicím. Dusí nás oblaka prachu, ale tempo se stále drží na nejvyšší možné úrovni. Již na startu mi hodnota tepové frekvence dávala tušit celkovou únavu. Přesto jsem doufal, že tempo udržím a budu mít dost sil zajet slušný výsledek. Po deseti minutách jsem věděl, že na Jevišovce opět nebudu bodovat. Nedokážu udržet vyjetou pozici a pomalu se začínám propadat hlouběji. Soupeři mě předjíždí, nejprve sem tam někdo a pak se kolem mě přeřítí další a další. Smršť závodníku se přese mě přehnala, jako když se spustí déšť, který také začíná nejprve jednou, druhou, pátou kapkou.
Poločas
Celou dobu si říkám, proč jsem nejel tu poloviční verzi. První kolo jsem zajel v příšerném čase 1h 18min. Ale co, stále čekám, na pověstný druhý dech. Až mi naskočí, dupnu do pedálů a přeletím ještě mnoho soupeřů. Dřu se tedy jak to hovado, přemlouvám se k udržení tempa, ale druhý dech stále nikde. Asi jedu moc rychle, a nemůže mě tedy dohnat. Asi to tedy budu muset dojet sám. Dostává mě, že mě předjíždí moravské maminy s nákupními košíky na řidítkách. U jednoho sklípku míjím skupinu závoďáků, kterak sedí se sklínkou a užívají si slunka a závodu. Trochu jím závidím, ale potlačit závodní ambice nechci. Bojím se, abych mysl nenaučil vzdávat závody.
Cesta mrtvých
Připadám si jako hrdina v dobrodružném románu, překonávám poušť a hledám náznak přítomnosti vody. Monotoním tempem ukrajuji zbývající vzdálenost. Doprovází mě bolesti břicha a zimnice. Stále se ohlížím, zda mě ještě pronásledují supi. Jsou stále za mnou, nedají mi chvilku oddychu. Čekají, až to zabalím, aby si na mě mohli pochutnat. Je to boj vůle. Míjím Markétu Navrátilovou, která se vrací z lovu. Její zbraní je fotoaparát, a trofeje má vystavené na stránkách kolopro.cz. Málokdo z účastníků seriálu si uvědomuje poctu být zvěčněn objektivem, který již má na kontě velké množství vrcholových cyklistů. Když si uvědomím, že tak jako Markéta fotí mě, fotila třeba i Lance Amstronga, dodává mi to na chvíli novou sílu a už definitivně ujíždím Jiřímu Havelkovi, který mi chtěl vrátit porážku z Jeseníku.
Konec…
Cílovou metu protínám v čase 2h 45min. Mát toho tak akorát. První co potřebuji je pivo, a tak tedy musím vystát půlhodinovou frontu. Pak už přichází jen dobrý pocit z vypitého piva, ujetého závodu a z příjemného posezení s přáteli.
Rozhodl jsem se, že raději nebudu hodnotit závody po organizační stránce, protože se mi všechny fakt líbí. Nějakou tu chybičku najdeme všude, ale já tvrdím, že je to lepší než sedět doma u telky. Všem organizátorům všech závodů tímto děkuji za vše, co pro nás dělají, a držím jim palce, ať se to vždy podaří na 100%.
