KPŽ - Karlovarský AM bikemaraton Škoda Auto

201409.08. (online přihlášení do 04.08.2014)

Karlovy Vary 50°13'47.836"N, 12°50'36.250"E,

Registrace na závod

Vary očima Lucie..

Ale když jsem se v propozicích dopracovala k informaci, že pořadatel závodu A.M.bike no limits  zavedl letos na dlouhé limit 6 hodin, hned mi bylo jasné, že tohle není nic pro mě. Tak jsem se hned zase přehlásila zpátky na padesátku, čímž asi zkončilo moje přátelství s Lenkou, která se na kilo přihlásila jen kvůli mně, že prý pojedeme spolu. Ale na konec mi nemůže nic zazlívat, protože vyjela pro Černé koně bednu, takový kousek by se jí se mnou nikdy nepodařil.

 

Cítila jsem na dnešek formu. V duchu jsem si představovala, jak zajedu čas kolem tří hodin a že budu brát kopce na stojáka...Taková byla vize.

 

Start se docela vydařil. Díky tomu, že byl dlouhý rozjezd po rovině, to docela upalovalo a mohla jsem se nechat vyvážet za ostatními. Propracovala jsem se o několik míst dopředu. Úplně jsem propadla startovní horečce a makala, co to jelo. Zhruba na čtvrtém kilometru, po asfaltovém sprintu, přišel první zvedák. Byla jsem při síle a říkala jsem si, že teď přišla moje chvíle. Chtěla jsem předjet jedním vrzem všechny chlapi od nás z týmu a ukázat jim, že na to mám. Zařadila jsem tam pro jistotu pilu, abych si zajistila rychlý výstup. Během prvních pár šlápnutí jsem měla ale pocit, že chcípnu a tak jsem začala postupně s velkou ostudou odhazovat na lehčí a lehčí převody. Přehazovala jsem tak dlouho, dokud bylo kam. Na kole byl už dávno nejlehčí převod a já sotva jela. Začala jsem se stydět za to co jsem doteď předváděla. Nejdřív šlapu jak blbeček, jako by se jela časovka na 4 kilometry a hned v prvním kopci smrt. Jela jsem tak pomalu, že by mě předešel i chodec. Kdyby mi to nebylo trapné, snad bych i slezla. Během několika málo sekund jsem ztratila to, co jsem si horko těžko najela na rovině po startu. Úplně mě deptalo, jak mě všichni předjíždí.  Dokonce mě dojel i Pavel Tvrdík, který nemá nohu. No tragédie! Vize o dobře zajetém závodě se rázem rozpadla.

 

Takže závod probíhal podle klasického scénáře. Pprvní hodinu jsem se snažila jet rychle, ale moje nejrychleší tempo, co jsem měla v repertoáru sotva stačilo, abych držela kontakt s poslední skupinkou jezdců. Pak jsem se propadla mezi ty nejposlednější mohykány a v podstatě celý závod absolvovala sama.

 

Na druhé občerstvovačce se mi už nechtělo pokračovat. V domění že bude lépe, jsem si vyžádala becherovku. Vzpomněla jsem si totiž, jak mi kamarád kdysi říkal, že když chodil hrávat fotbal, tak jim trenér rozléval před každým zápasem tvrdej, že to prý roztahuje cévy a stimuluje výkon. Becher chutnal, ale od čerpačky se muselo jet chvilku do kopce. Ten kopec v kombinaci s becherem nic moc, nesedlo to a ublinkla jsem si. Natěstí jsem měla čas srovnat se v dlouhém sjezdu, který byl hned za první zatáčkou. Sjezdy tu jsou opravdu nádherné a kdo to umí, věřím, že si v nich vyhrál.

 

Když jsem stoupala do některého z dalších nekonečných kopců, šla kolem jakási paní se svými dětmi. Musela jsem asi vypadat zoufale. Zeptala se mě, jestli nepotřebuju s něčím pomoci. Já jsem ji řekla, že se potřebuji dostat nahoru. Zřejmě jsem zapůsobila a vzbudila velký soucit, začela mě do toho kopce sama od sebe tlačit. Po pár metrech tlačení se nacházela ještě v kritičtější situaci než já. Poděkovala jsem za snahu a pokračovala dál. Zhruba na 40 kiláku už jsem nebyla sama na trati, začali mi to dávat jezdci z tlouhé trati, kteří měli v nohách o 50 kilometrů víc než já. Na jednu stranu je to naštvání, ale komu se podaří vidět čelo pelotonu v akci.

 

Na poslední pumpě sem už z dálky hlásila, že chci Bechera. Protože co mě nezabilo do teď, to mě určitě posílí. Pořadatelé z toho měli radost, že je to prý slovo do pranice. Vzali štamprdle a začali plnit. Tenhle panák sedl a mohla jsem jet dál. Podařilo se mi předjet tři lidi, poslední mohykány z krátké trati. Bylo to hlavně díky tomu, že jsem to trochu pustila v závěrečném sjezdu. Když jsem viděla, jakým způsobem to tam posílají eliťáci, řekla jsem si, že zkusím sjíždět s větší razancí, že když to dokážou oni, tak já taky. Hned v další zatáčce mi odskočilo kolo, už jsem se viděla rozpláclá. Ani nevím, co se přesně v té rychlosti stalo. Cítila jsem jak mi v zatáčce podjely kola. Kolo už skoro leželo, já už byla mimo sedlo, jednu nohu jsem měla v pedálu, druhou kdesi ve vzduchoprázdnu, téměř neřešitelná situace. Ani nevím jak se mi to podařil, odrazila jsem se v letu nohou od země, zacvakla se a vyhoupla zpátky do sedla a kolo jelo dál. Dostala jsem pěkně za vyučenou. Hold musím jezdit jen tak, na co mám.

 

Do cíle zbývalo jen dojet po silnici. Zopakovala jsem si ranní sprint a byla jsem ráda, že nemusím s nikým svádět složitý souboj. Dojela jsem celkem v pohodě. Musím i letos konstatovat, že Karlovy Vary právem patří mezi nejhezčí závody a shodli jsme se na tom všichni.Krásný závod.