Horolezec v sedle

1) Radku, dokázal jsi jako první Čech a teprve patnáctý na světě dosáhnout všech 14 osmitisícových vrcholů světa bez použití kyslíkového přístroje. To je „mazec“. Co to pro tebe osobně znamená? 

Pro mě jde o naplnění lásky k horám a touhy pohybovat se v místech, o kterých jsem si četl jako malý kluk. Tehdy mě ani ve snu nenapadlo, že bych i já mohl jednou navštívit tato místa, o nichž jsem četl v knize „Himalájští tygři“. A samozřejmě cítím obrovskou hrdost. Jsem vlastně jediný člověk ze země bez vysokých hor, který toto dokázal a určitým způsobem se zapsal do historie horolezectví. To asi musí potěšit každého, kdo zdolává výšky… 

2) V roce 2014 jsi úspěšně vystoupil na poslední, čtrnáctou osmitisícovku – K2, a zapsal ses tak do síně slávy světového horolezectví. Nicméně nebylo to tzv. bez ztráty kytičky, tuším, že jsi přišel o prsty na nohou. Drsné. Přesto tvá láska k (horo)lezectví zůstala? 

Hory jsem v žádném případě milovat nepřestal. A to ani v období dvou let po Annapurně, kde jsem přišel během výstupu k omrzlinám. Načež následovalo 9 operací a amputace 11 a půl článků na prstech obou nohou. Beru to jako DPH, které jsem zaplatil za těch 20 let strávených na expedicích a v extrémních himalájských výškách. Bohužel znám desítky, možná stovky horolezců, kteří měli podobný sen, nesplnili si ho a zůstali právě v těch horách. Ale musím říct, že horolezci v žádném případě nejsou sebevrazi, ani mentálně narušení lidé. Naopak, díky tomu, co v horách prožíváme, si dokážeme života vážit a užívat každého dne, který je nám dán.

3) Horolezectví je velmi komplexní sport, vyžaduje mnohé dovednosti, fyzickou připravenost i psychickou odolnost. Jak vypadá tvůj trénink? 

Já bych z toho nedělal žádnou vědu. Základem je milovat sport a pohyb. A to oboje jsem díky svým rodičům měl v sobě od dětství. Do 18 let jsem hrál nejvyšší ligovou soutěž dorostu ve volejbalu. V Novém městě na Moravě, kde jsem vyrůstal, jsem měl obrovské štěstí na trenéra. Trénovali jsme v podstatě každý den. A protože mě sport přirozeně bavil, neměl jsem a nemám žádný problém trénovat denně až do teď. Když jsem lezl na osmitisícovky, šlo především o vytrvalost. A tu jsem získával při běhu, na běžkách, na kole, na divoké vodě, mořském kajaku, v posilovně, skalním lezením… Prakticky jsem nikdy nepřestal sportovat a díky tomu jsem byl neustále ve slušné fyzické kondici. Protože dělám věci, které mě baví, hlava v tom nevidí žádný problém. Psychologa jsem nikdy nepotřeboval.

4) Proč horolezec jezdí na kole? Zapojuješ do tréninku i cyklistiku? A do jaké míry? 

Kolo jsem proháněl od dětství. Měl jsem hrozný kostitřasy. Ale někdy v 18 letech se mi podařilo koupit v Tuzexu za bony první kolo favorit. Když v polovině 90. let nastoupila éra horských kol, ihned jakmile jsem se na jednom vypůjčeném poprvé svezl v terénu, prohlásil jsem, že „bez horského kola se nedá žít!“ A druhý den jsem si ho šel koupit. Na přelomu tisíciletí jsem měl čtyři operace kolen. Musel jsem omezit běhání nasucho a fyzičku do sebe bušil jiným způsobem. Ale upřímně, jezdil jsem 30, maximálně 60 km v rámci tréninku. Až teprve po omrzlinách na Annapurně jsem se dostal k opravdovým cyklistům. Desetidenní soustředění na Mallorce, v Toskánsku, Alpách, Pyrenejích. Svoji první denní etapu dvoustovku jsem dal v padesáti letech.

5) Radku, silnička nebo bike? Případně jaké odnože cyklistiky jsou tvůj „šálky kávy“? 

Oboje! Ale je pravda, že víc jezdit na silničce jsem začal až v době, kdy jsem se účastnil závodů na horských kolech. Cyklisti mi vysvětlili, že prvně je potřeba najezdit kilometry, objemy a teprve potom ladit formu v terénu. A musím říct, že jsem si silničku, kterou jsem předtím tak neprožíval, zamiloval. Rychlost a lehkost pohybu je nádherná. Jak válíte krajinou. Ale horské kolo má zase jinou krásu. Stojíte někde na kopci a koukáte na hřeben naproti. A stačí se jenom spustit z kopce jakoukoli cestou, případě i necestou se vydat dál a za chvíli jste na hřebenu, na který jste se nedávno dívali. To všechno v polích, loukách a lesem. Nádhera, volnost, svoboda.

6) Jaké jsou tvé plány a výzvy pro tento rok? 

Po slabší, vlastně nejslabší cyklistické sezóně loňského roku, bych chtěl jezdit co nejvíc na obou kolech. Ale je to těžký, protože jsem vyznavačem pohody a tepla na kole. A mám filozofii, že jezdím od 15 °C výš. Takže jsem zatím byl za cyklistikou v dubnu v Chorvatsku a u nás jsem poprvé vyjel včera…
Pokud jde o lezení, vracím se ke kořenům. To znamená ke skalnímu lezení. Co se týče vyšších hor, můj nový projekt „15 nejzelenějších hor planety“ před třemi lety zastavil covid. A ještě ani loni na podzim jsem se na Havaj, kde jedna z těch hor leží, kvůli očkování nedostal. Možná na přelomu tohoto roku vyrazím na Nový Zéland a na jeho nejvyšší horu Mount Cook.

7) Stal ses ambasadorem KPŽ. Plánuješ se postavit na start některých závodů? 

Jak už jsem říkal, začínám letos na kole teprve jezdit. A protože mám spoustu jiných sportovních zájmů, forma, pokud se vůbec nějaká dostaví, poroste pomalu. Stejně tak mám kalendář plný různých akcí. Ale věřím, že v druhé polovině sezony nějaký závod objedu. A to i přesto, že jsem si před pár lety řekl, poté, co jsem absolvoval slavný osmidenní MTB závod Crocodile Trophy v Austrálii, že nasazuji ježdění stylu „no race“. Tak uvidíme...

Zajímavé odkazy
www.radekjaros.cz