Jak tři velikáni loví z bláta vítěznou výbušnost pro silnici

A Tom Pidcock? Ten byl z tria cyklistických gigantů nejrychlejší a zatím taky nejpilnější. Už po čtyřech dnech asfaltových bitev dojel pro první silničářské místo v Portugalsku a sedmý den v italských Strade Bianche. Ačkoliv nad tím asfaltem musíme v případě druhého závodu, co se z velké části koná na štěrkových cestách Toskánska, trochu přimhouřit oko.

Výbušnost je základem dnešní silniční cyklistiky

A proč vlastně srovnáváme tuto magickou trojku? Svého času nad ním ti nejlepší ohrnovali nos, ale cyklokros si zase mezi silničáři našel své místo, a tak své léto na silnici kombinují se zimou v terénu. Což nese své plody, zvlášť při budování výbušnosti, na níž dnešní silniční cyklistika mnohdy stojí. A tihle tři to dobře pochopili.

Pidcock vyjížděl tuto zimu do bláta v závodech Světového poháru nebo série Superprestige. Absolvoval 14 závodů od 19. listopadu do 22. ledna, všechny dokončil mezi osmičkou nejlepších. Jen jeden kvůli mechanickým problémům vzdal. Mistrovství světa, na rozdíl od svých soupeřů vypustil, byť měl obhajovat duhový dres. Ale on už v hlavě nosil svoji jarní misi na silnici.

Výsledky z krosu byly předehrou velkých věcí na Strade Bianche, kde zaútočil 50 km od cíle a šlapal až do Sieny sám pro triumf. A když se nad tím zamyslíme, tato hodina v plném zatížení v mnohém připomíná právě cyklokrosové starty, kde se taky jede 60 a něco minut podlaha. Že by na tom cyklokrosu vážně něco bylo? Pokud snad nic jiného, pak aspoň absolutní rychlost hned od výkopu silniční sezony.

Spurt od startu do cíle

Ti, co chtějí sbírat velké výsledky hned od prvních vrcholů, tedy od jarních klasik, což jsou případy právě Pidcocka, Van Aerta a Van der Poela, těm cyklokrosové závodění jedině prospívá. Udržují tělo v závodním rytmu, který ostatní musejí s novým rokem teprve znovuobjevovat. Trénink dokáže být monotónní, naproti tomu cyklokrosové závodění motivující. Zvlášť když se ti tři setkali na startu.

Cyklokrosový závod je spurt od začátku, závod bez hluchých míst, zrychlování, kopce, klouzání, výběhy, přeskakování překážek… Hodina na 100 procent. Jenomže i to se postupem času změnilo, už se nezávodí po dálnicích, okruhy jsou náročnější. Je v nich řada míst, kde se nešlape a kde se pak naopak závodníci z nuly rozjíždějí zase do maxima. Takže vlastně hodina intervalového tréninku, kterou se zvyšují anaerobní dovednosti a trénuje změna rytmu.

Borcům jako Van der Poel a Van Aert přesně tohle poslouží při startech v nejslavnějších klasikách, třeba na Kolem Flander (krátké výjezdy do dlážděných kopců), nebo týden nato na Paříž-Roubaix (1-3kilometrové rovinaté úseky kostek).

Cyklokros je skvělý pro ovládání kola

K tomu se pojí i druhá dovednost plynoucí z cyklokrosu – pilotování kola. Někteří jsou v tomto ohledu šikovnější než jiní, ale vše plyne z tréninku. Ovládání řídítek není vrozená vlastnost. A tak se musí trénovat. Kde? Co třeba zase v cyklokrosu. Pokud dokážete získat sekundu v každé zatáčce, na konci se sečtou. Cyklokrosař kopyto neexistuje, každý se v něm technicky posune. Pak přijde silniční závod za deště a tihle cyklističtí artisté se nezaleknou.

Možná se teď taky zeptáte, že když je cyklokros tak užitečný, proč v něm nevídáme víc worldtourových hvězd. Asi neexistuje jediná odpověď, ale Van der Poel jednu z nich nabízí: „Je to děsně únavné. Po mistrovství světa jsem měl jen málo času na odpočinek. Rozhodně málo na to, abych byl ve formě na první silniční závod. Za nic na světě jsem šampionát nechtěl vynechat. Ale pokud byste se mě teď zeptali, jaká by byla optimální příprava na silnici, tak bych řekl, že bez cyklokrosu.“

V závodním kalendáři seriálu World Tour není takřka kdy svěsit nohy. Od ledna se závodí v Austrálii a končí se teprve o devět měsíců později. A pokud chcete v cyklokrosu usilovat o výsledky, musíte startovat často a hodně, protože jen body vám zajistí výhodnou pozici na startu, co často rozhodne. Takže sezona, co vlastně trvá 12 měsíců? Takovou by nikdo nepřežil, proto je nutné hledat balanc. Třem velikánům se to ale zjevně daří.