David Trávníček : z Karlštejna do Afriky

Na kole jezdím od roku 2013. Vděčím za to kamarádovi Petru Graclíkovi. Vzal mě na Kolo pro život. Praha - Karlštejn Tour. Užil jsem si to jako pravý začátečník. Stejně jako můj první půlmaraton. Zaplatil jsem za všechny možné chyby. Ale dojel jsem …

Od té doby jsem z kola neslezl. Roční nájezd kilometrů rostl a rostl. Po CAPE EPIC se zastaví na maximu - 20 tis. km od dubna 2019 do března letošního roku.

Vždycky jsem se ale snažil si nechat zimu na zimní sporty. A fyzickou přípravu. Bez kola. To se vloni změnilo. V cíli CAPE EPIC budu šlapat 360 dnů. Celý rok.

Proč vlastně? Často se ptám sám sebe. Ty dlouhé hodiny, ten pot, bolest, odříkání … Bez rodiny. Bez nejbližších kamarádů.

Nedělám věcí na půl, jsem vítězný typ. Nevzdávám se, já chci. Ale všechno má svůj konec. I moje kolo. Čas, se naplnil stejně jako mé odhodlání. S poslední etapou CAPE EPIC to všechno skončí. Tréninkové plány, strach, každodenní život na dvou kolech. Žijeme jednou, čas běží a já nechci promeškat tu všechnu krásu kolem mne, moje děti, mou partnerku, mé přátele a kamarády. Všechny ty, kteří se mnou na tom kole nemůžou, nebo nechtějí být.

4. října 2018. Den, který změnil můj život. První etapa vysněné účasti na závodě EPIC ISRAEL. Skončil po desítkách minut. Skončil pro mě obrovským štěstím. Rozsáhlými zraněními, spoustou zlomenin. Ale přežil jsem. A věděl jsem, že se musím vrátit. Cesta byla těžká. Ale pomohli mi všichni ti, kterým jsem vždy věřil. Nezklamali ani tentokrát. A tak jsem se mohl vrátit po roce do Izraele. S novým parťákem a novým posláním. Dostat nás do cíle. To se tentokrát povedlo. Emoce to byly obrovské a já byl šťastný. A stejně jako po mém prvním běžeckém maratonu v Berlíně, jsem si hned v cíli říkal. A co teď?

Odpověď na sebe nedala dlouho čekat.

CAPE EPIC 2020. To by byl krásný konec. Vydrž 5 měsíců. Najdi někoho, kdo Tě tam může dostat měsíce po vyprodání startovních čísel. Najdi parťáka, který s Tebou do toho půjde! Najdi partnery, kteří ti pomůžou to dát!

Jsem vítězný typ. Nevzdávám se. Chci.

Děkuji Kristianu Hynkovi. Děkuji Jirkovi Vranému. Děkuji Martinu Zeithammerovi. Děkuji Robertovi, Viktorovi a Petrovi. Děkuji STRABAG, CARDION, MONZAS, 211, SPORT INVEST, AVE HOTELS, KOLO PRO ŽIVOT, CYKLOTRÉNINK, BODY SOLUTION CLINIC, WE LOVE CYCLING, KOLOFIX, POC, OAKLEY, ČESKÉ TELEVIZI a Pavlu Čábelickému.

Děkuji svým dětem, že mi nikdy nevyčetly ten čas, který jsem s nimi nestrávil. Děkuji mojí Veronice. Děkuji Alici. Děkuji sám sobě.

A děkuji víře. Víře v sama sebe. Víře ve své okolí. Víře v něco vyššího. Děkuji.

Ve sportu zůstanu vždycky tím pokorným. Myslím, že každý sportovec má svůj cíl. Pro hokejistu je to NHL a vyhrát Stanley Cup. Pro tenistu Wimbledon nebo top 10. Pro mě to byla TdF když jsem začínal se silniční cyklistikou. Samozřejmě to bylo trochu z říše snů, ale když jsem začal s MTB, byl to jednoznačně Cape Epic. Několik let jsem snil a tvrdě trénoval, doufal, že se tam jednou dostanu. Letošní rok se můj sen stane skutečností a já 15. března budu v Kapském městě stát na startu bajkové Tour de France. Připravoval jsem se nejvíc co jsem mohl a doufám, že ty hodiny v sedle s kolegou zúročíme a do cíle dojedeme.