Jiří Píša: Nic nenahradí ten pocit, když jedeš závod KPŽ s partou stejných nadšenců

Kdy vznikla Pražská liga horských kol a kdo byl jejím strůjcem?
Pražská liga vznikla na podzim 1994, když jsme s Tiborem Vozárem začali pořádat první středeční závody v pražské Višňovce. Byly to pohodové závody uprostřed týdne po práci. Tenkrát s názvem Staropramen liga, takže se tomu také často říkalo „pivní“ liga. Úplně od počátku byly závody určeny opravdu všem od dětí až po špičkové profesionály. Kategorie mužů byla rozdělena na tři kategorie: začátečníci, sportovní jezdci a profesionálové tak, aby každý pokud možno jezdil se sobě rovnými. Vždy jsem rád měl na startu několik profesionálů s výsledky ze světových závodů, kteří přidali závodu na mediální atraktivitě. V prvních letech byl nejúspěšnější můj dlouholetý kamarád a bývalý špičkový cyklokrosař Miloslav Kvasnička, kterému díky jeho cyklokrosovému stylu Višňovka perfektně seděla.

Na tratích ligy vyrostla spousta českých osobností cyklistiky…
Ano, byl to například. Václav Ježek, Tomáš Trunschka, a nejznámější a stále aktivní Honza Škarnitzl a Jitka Škarnitzlová (dnes Čábelická). Liga byla jedinečným konceptem závodu, pohodová atmosféra a hodně lidí, kteří jsou dnes součástí cyklo businessu, některý ze závodů vyzkoušelo a neskromně si myslím, že trošku díky lize také propadlo cyklistice. To samé si samozřejmě myslím i o KPŽ, které si získalo pro cyklistiku také spoustu lidí.
První výsledky jsme zpracovávali v Excelu a po závodech rozesílali poštou. Zakladatel MTBS Petr Bureš mi časem rozjel první webové stránky, kam jsme hned po závodě věšeli výsledky. Ještě dnes si pamatuji, jak jsem se jel do jedné kanceláře na Prosek podívat na ten internet, kde bylo pár fotek ze závodů a výsledky.

Jak došlo ke spojení MTB ligy se seriálem KPŽ a jak dlouho trvalo?
Ještě před tím než vzniklo Kolo pro život, Česká spořitelna exkluzivně sponzorovala kategorii dětí. Zakladatel KPŽ, Roman Čermák, se tehdy s Michalem Pickem naplno věnovali svému profesionálnímu teamu. Když se Roman rozhodl začít pořádat KPŽ, oslovil několik samostatných pořadatelů po celé republice a Pražská liga s pěti závody tvořila základ prvního ročníku KPŽ.

Tvoje spolupráce s Romanem pokračovala i v rámci Pražských schodů, že?
Ano, několikrát jsem zajišťoval trať závodu Pražské schody a pomáhal zvát zahraniční účastníky, kde jsem spolupracoval s kamarádem Robertem Bakalářem. K tomu se váže vtipná historka, kdy jsme měli vyznačenou trať, která po sjezdu Zámeckých schodů projížděla italskou ambasádou a pak ústila do Nerudovy ulice. Robert se špatně domluvil s ambasádou (nebo spíše Italové mezi sebou) a oni nám těsně před závodem zamítli už vyznačený průjezd. Asi hodinu před startem jsme přeznačovali trať a vznikla tak v podstatě současná podoba tratě závodu, kdy se po sjezdu ze schodů jede Thunovskou ulicí na Malostranské náměstí.

Kam se tvoje cesta ubírala dál?
KPŽ se začalo v té době čím dál tím víc orientovat na marathony, které mě baví jezdit, ale určitě ne pořádat. Po 10 letech jsem ukončil pořádání závodů a začal se plně věnovat obchodu a svému XC závodnímu teamu, ve kterém jezdilo hodně jezdců, kteří začínali na Pražské lize. Z jednoho malého kluka postupně vyrostl jezdec světových kvalit – Honza Škarnitzl. S ním jsem v jeho začátcích objížděl závody světového poháru horských kol. Tenkrát ještě na světovém poháru neexistovala kategorie U23 a sbírání zkušeností bylo někdy drahé a bolestivé. Honza je jen o rok mladší než Jarda Kulhavý a někdy jsem vozil ty dva na závody společně.

A pak přišel rok 2008 a obrátil se ti život vzhůru nohama… Co se stalo?
V roce 2008 Honza Škarnitzl jel v německém St. Wendelu své poslední mistrovství Evropy U23 a den po závodě mi bylo hrozně špatně, odvezli mě do nemocnice a domů jsem se vrátil na návštěvu za půl roku. Měl jsem streptokokovou sepsi, to je nemoc, kdy člověku přestane fungovat celé tělo a v podstatě umírá. Začali mi selhávat orgány, a abych vše zvládl, uspali mě na 16 dní. Když jsem se postupně probouzel, nevěděl jsem, kde jsem, co jsem, proč tam jsem a postupně jsem se učil dýchat, jíst a po vyndání tracheostomie také mluvit a po 5 měsících chodit. Prostě peklo. Kdybych nebyl zvyklý sportovat a nevzdávat se, asi bych to nedal a možná ani doktoři by se o mou záchranu tolik nezasadili. Byl to takový dlouhý Drásal :-).
V důsledku nemoci mi zkalcifikovaly lokty a nehýbaly se, takže jsem se víc než rok nedotkl rukou hlavy. Po dvou operacích už se ruce vesele hýbou, jen rozsah není úplný a při závodě mě často víc bolí ruce než nohy. Navíc jsem hodně přibral, a to už asi nikdy nezměním.

Rozhovor Roberta Baraláře s Jirkou Píšou v časopisu Kolo pro život 2009

Jak dlouho ti trvalo vrátit se zpátky a kdy jsi poprvé znovu nasednul na kolo?
Celková léčba trvala 2 roky a z toho jsem jeden rok strávil v nemocnici a v rehabilitačních ústavech na Malvazinkách a v Kladrubech. Na kole jsem začal jezdit zhruba po roce ještě s nepohyblivými lokty. Někdo mi musel zapnout helmu, zbytek jsem zvládal sám.

S kamarádem Zdendou Kirchem, který byl s Jirkou v Kladrubech. Vášnivý cyklista, který si přerazil páteř, po úrazu byl velmi aktivní na mtb handbiku. Bohužel už není mezi námi...

Kdo ti nejvíc pomohl?
Rodina a všichni z JIP infekčního oddělení v nemocnici na Bulovce v čele s MUDr. Miroslavem Helclem. Já si toho z Bulovky moc nepamatuji, ale on byl člověk, který mi zachránil život.

S rodinou na Šumavském MTB maratonu 2014

Co děláš dnes?
Mám štěstí, že moje práce mi byla vždy koníčkem. Dovážíme kola největšího světového cyklistického výrobce Giant a Liv pro Českou a Slovenskou republiku a Maďarsko. Máme továrny na Taiwanu, v Číně, Holandsku a nově se staví další továrna v Maďarsku. Jsem vystudovaný strojař a baví mě navštěvovat naše továrny, kde kola vznikají ze surových trubek či karbonových nití. Žiju vlastně o rok napřed a vybírám a objednávám kola, která se v obchodech objeví v následujícím roce.

Jirka s King Liu, zakladatelem Giantu a jedeoho z nemocnějších lidí ve světě cyklistiky

Máme radost, že tě občas vídáme v sedle na závodech KPŽ, jezdí i tvoje rodina. Navíc spolupracuješ s organizátory z Petr Čech Sport dál v rámci České Enduro Serie.
Rád se svezu na silničce, XCO maraton kole, gravelu či enduro kole. Na rozdíl od mnoha lidí z cyklistiky mi nejsou cizí ani elektrokola. Je to taková „motorka“, která nedělá rámus. Jsem rád, že jsem jel a vyhrál historicky první závod KPŽ na elektrokolech Trans Brdy 2016. Letos se pokusím mé jméno nasadit do juniorských závodů KPŽ. Snažím se, abych syna dostal od televize a youtubu alespoň občas na kolo :)
Máme špičková enduro kola a tak bylo jasnou volbou spolupracovat na Enduro Serií, kdy jeden z nejhezčích závodů se již tradičně jmenuje Giant Enduro Špičák.

Jirka na závodní trati České Enduro Sedie 2019

Kam se bude podle tebe ubírat cyklistika? V čem je podle tebe rozdíl mezi českými příznivci kol a zahraničními?

V posledních letech se cyklistický business hodně ubírá cestou elektrokol a značky, které zaspaly, mají potíže. Český trh je specifický tím, že je orientovaný na výkonnostní cyklistiku. Nevím o jiném místě na světě, kde by fungoval tak silný seriál závodů a maratonů jako je KPŽ. Jsou národy, které rády závodí stejně jako my, např. Norové, Jihoafričané či Italové, ale většina národů na světě používá kolo jako dopravní prostředek. V tom máme v Čechách obrovský potenciální růst, aby lidé vystoupili ze svých aut a používali kolo jako denní dopravní prostředek. Ať se nám to líbí nebo ne, během několika let bude 30 - 40 % prodávaných kol s motorem a baterkou. Např. v sousedním Německu se loni prodalo téměř milion elektrokol. Ale cyklistika je krásný sport a nic nenahradí ten pocit, když jedeš závod KPŽ s partou stejných nadšenců jako jsi ty!

Text: Zora Čermáková
Foto: archiv Jiřího Píši