10. 7. 2018

Práce pro děti a s dětmi je úžasná

Přečtěte si zajímavý rozhovor se staviteli dětských tratí ČT Déčko Junior Trophy, Bóďou a Martinem Půlpánovými!

Práce pro děti a s dětmi je úžasná

Tahle sympatická, sportovní a všehoschopná dvojice je nepostradatelným pilířem všech závodů ČT Déčko Junior Trophy už téměř deset let. Martin a Bohdana (Bóďa) a také jejich syn Matěj Půlpánovi se ze svého domovského města vydávají na všechny závody seriálu KPŽ minimálně o den dříve, aby v místě vymysleli a postavili závodní okruh pro děti ve věku 1 – 13 let. Oba milují cyklistiku, mají za sebou spoustu let úspěšně strávených v sedle sjezdového kola, nejen volný čas, ale také ten pracovní tráví u kol v bike shopu SCOTT VELOSERVIS v Pardubicích. Ženská polovina rodiny, kterou při přenosu sjezdových závodů na ČT Ivan Mejtský označoval jako „létající sestřičku“ (Bohdana 7 let pracovala na gynekologické ambulanci), dokazuje svoji perfektní formu i dnes na trasách C, 42 let by jí nikdo nehádal.  Martin má ve svém technickém listě (čti OP) rok narození 1968, takže to letos bude pořádná oslava.

Vaše první seznámení s kolem?
Bóďa: Od pěti let jsem závodně plavala a dotáhla to pod vedením Daniela Machka až do Rudé Hvězdy Praha. Po nesplnění limitů jsem tápala, co dělat dál. Zkoušela jsem triatlon, ale běh byl mojí noční můrou. Jsem z Berouna a kamarádila jsem s Petrem Šírerem. Právě on mi poprvé půjčil kolo se slovy: „Jeď opatrně, půjčil jsem si ho z našeho obchodu, hlavně na něm nic neodři.“ A byla to láska na první upadnutí. Po pokusu najet na obrubník a ladně nadhodit přední kolo jsem spadla na záda, ale okamžitě jsem zatoužila pořídit si vlastní kolo a začít éru cyklistky. Vše se odehrálo v roce 1993. Celé léto jsem pak chodila na brigádu, dost peněz přidali rodiče, abych si nakonec nové vytoužené kolo pořídila.
Martin: To bylo někdy až na základní škole. Předtím jsem řídil tak maximálně tříkolku. Na škole jsme s partičkou kluků začali jezdit tzv. „terénky“, což byla taková trať v lese, kde nechyběly „skůčky“. Taky nás strašně bavily smyky, což na kole s torpédem (tehdy ještě nebyly kotoučové či véčkové brzdy) byla neskutečná legrace. A protože v době mého mládí ještě nebyla k mání horská kola, tak jsme kolektivně ničili kola značky Pionýr, za což nás rodiče fakt milovali :).

Jak to bylo dál, proč jste si vybrali právě cyklistiku?
Bóďa: Jakmile jsem měla své kolo, začala více jezdit do lesa. Zjistila jsem, že horské kolo je suprová věc na odreagování od okolního světa. Prostě vezmu kolo a jdu se „vyvětrat“ do přírody, kde je pohoda a klídeček. Začátky byly těžké, nikdo mi nedokázal poradit s technikou, jak trénovat, co jíst, a tak to byl někdy velký průšvih.  Například v zimě v letních tretrách mi omrzly špičky prstů, každou zimu mně nepříjemná bolest prstů vždy připomene ty moje šílené cyklistické začátky. Po několika letech jsem se dostala do cyklistického oddílu Zapa Kolex Blšany, kde nás jezdilo pět slečen a nakonec se přidal i guru bikové scény, Franta Mrázek. Bylo to období mého prvního závodění, ale bohužel jsem neodjela moc závodů, protože jsem utrpěla hodně zlomenin. Na stejném kole se jelo v sobotu XC a v neděli sjezd. Už v této době mi bylo bližší nedělní závodění, ale bez pořádného kola to byly spíš jen pokusy závodit. Později jsem jezdila XC závody po boku Katky Neumannové za Českou Spořitelnu v KHS týmu a nakonec,  asi v roce 2002, jsem se naplno začala věnovat pouze adrenalinovým disciplínám (DH, 4X a Dual). 
Martin: Jelikož jsem od přírody člověk, který nerad chodí pěšky, bylo pro mě objevení dopravního prostředku, tedy kola, přímo vysvobozením. Dostat se z bodu A do bodu B a přitom sedět, považuji za super věc. No a když jsme tak s klukama jezdili ty „terénky“, pořád víc a víc mě bavilo prohánět se v lese. S nástupem horských kol a sjezdových disciplín bylo rozhodnuto, zkusím to jako downhiller – nahoru lanovkou a dolů kalupem na kole.


Jak jste se dali dohromady?
Martin: To se stalo při Českým poháru ve sjezdu v Teplicích, kde jsem piloval jistý úsek sjezdové trati. Kousek jsem sjel a pak zase tlačil kolo zpět, abych najel tu nejrychlejší stopu. No a jak tak tlačím, tak u mě zastaví jedna sjezdařka a ptá se: „Čau, jak se má Jana?“ Jako správný gentleman jsem před tím, než jsem slečně odpověděl, sundal z kebule integrální přilbu a brýle. Nasadil jsem úsměv a povídám, že Jana se má fajn. Musel jsem to vědět, protože moje přítelkyně se jmenovala Jana. Po mé odpovědi se výraz tazatelky náhle změnil. Úsměv zmizel, vystřídalo ho zděšení: „Pardon, moc se omlouvám, já jsem si Vás spletla s jedním kamarádem, co má stejnou přilbu.“  Nevadí, alespoň jsme se seznámili. Ostatně za tento omyl zaplatila dotyčná tu nejvyšší daň, neboť se po pár letech stala mojí zákonnou manželkou.
Bóďa: Je to tak, jak popsal Martin :). Fakt jsem se po sundání přilby vylekala, že to není můj kamarád Zdeněk Holovský, ale cizí pohledný chlap! Po inkriminovaném závodě jsme se celkem náhodně potkávali na penzionech při ubytování, samozřejmě i na sjezdových tratích… a nakonec z toho byla svatba. Teprve až po svatbě se mi podařilo získávat mé největší tituly ve sjezdu. Ještě, že jsem si ho v těch Teplicích tenkrát spletla :).

Kdo, kdy vám nabídl spolupráci na seriálu Junior Trophy?
Martin: Osobně jsem jel KPŽ jednou, a to v Chrudimi. Docela se mi to líbilo, a když jsem se po čtrnácti dnech opět uvedl do provozuschopného stavu (jel jsem samozřejmě krátkou), tak mi bylo jasné, že až skončíme se závoděním v downhillu, nebylo by špatné přestoupit do Kola pro život. Bóďa jela svůj první závod na Orlíku a taky se jí tenhle projekt moc zalíbil. Po zisku pátého titulu mistra ČR ve sjezdu v řadě (což byl případ Bohdany, nikoliv můj) padlo rozhodnutí: Dost bylo sjezdu. Tělesné schránky našich těl trpěly tím neustálým drkocáním na sjezdových tratích a konkurence mladých jezdců nás nutila mnohem víc riskovat. Nechtěli jsme ruinovat naše zdravotnictví, a tak jsme si oba dva řekli, že už to stačilo. S ohledem na našeho malého „zlosyna“ Matěje jsme prubli i několik závodů BMX, ale tam se nám moc nelíbilo. Tak přišlo na řadu KPŽ. Naše kompletní rodinná sestavička absolvovala celý ročník KPŽ už v roce 2007. Tehdy jsem nabídl Romanovi Čermákovi, jestli nechce, abych dělal na startu První pomoc, což byla služba pro nešťastníky, kteří například při startu přetrhli řetěz nebo měli jiný technický problém. Postupem času jsem zvládal jak První technickou pomoc, tak pomáhat u dětských závodů Junior Trophy.

Popište náplň vaší práce na závodech KPŽ?
Bóďa + Martin: Už několik sezón je to víceméně stejná rutina. V pátek přijedeme na místo činu a nejprve okoukneme přidělenou parcelu pro dětské závody. Martin se vydá sehnat mlíko a čtyřkolku, za kterou musí připojit káru s kolíky. Na ruce rukavice, do nich palici a jde se vyznačovat trať. Marťas určuje trať a tluče kolíky, už Jétéčku odrostlý Matěj řídí čtyřkolku a nosí kolíky, Bóďa mlíkuje. Po vyznačení okruhu, celou trať změříme a v případě, že není dostatečně dlouhá, jdeme ji někde prodloužit. Navíc připravíme varianty pro případné zkrácení okruhu, který je určený mladším kategoriím bikerů tak, aby byla trať dostatečné dlouhá pro všechny věkové kategorie. V sobotu ráno trať opět zkontrolujeme, domlíkujeme a Bóďa určí počet kol pro jednotlivé věkové kategorie. Pak si na krk pověsíme fotoaparátky, Matěj nabije startovací flintu a jdeme na to.  Závody můžou začít.


Co se vám na práci v Kolo pro život a Junior Trophy líbí?
Bóďa + Martin: Kolo pro život ve spojení s ČT :D Junior Trophy nám jako rodině umožňuje společně trávit spoustu víkendů v různých koutech naší země. Kromě práce stihne většinou Bóďa absolvovat kratší závodní trasu a Matěj Fitness jízdu nebo dětskou maratonskou trať. Navíc práce pro děti a s dětmi je úžasná. Vidíte, jak ti malí caparti rostou jako z vody a jak se neustále zlepšují a zrychlují. Jsme rádi, když i pak v juniorském věku za námi přijedou na dětskou trať a přijdou se pochlubit svými sportovními výsledky…

Jak se JT a děti, které závody jezdí, za ta léta změnily?
Bóďa + Martin: Když jsme před zhruba deseti lety přišli do Junior Trophy,  jezdilo se trošku jinak. Trasy dětských závodů většinou vedly po jednoduchých asfaltových cestách. V prostoru startu vždy před každou kategorií vypukl boj o místo a navíc jezdili dohromady kluci a holky. To se za dobu našeho působení podařilo změnit. Děti zvládají tak obtížné trasy, že s nimi mají plné ruce práce kolikrát i rodiče. Tak třeba loni v Novém Městě, při tréninku najelo omylem do tratě Junior Trophy několik dospěláků. Přáli bychom  vám je vidět, jak byli vyděšení a nešťastní v domnění, že toto bude jejich dospělácká trasa :). Děti začínají být nejen díky Junior Trophy, ale také díky Bike Academy technicky zdatnější než běžný dospělý jezdec. Jsme rádi, že jsme také dokázali vybojovat i více času pro naše malé závodníky. Dětské závody se podle věku závodníků a závodnic časové prodlužují, starší kategorie jezdí více okruhů. Určitě je také milé vidět, že dnes už se většina rodičů naučila neběhat po trati a pomáhat svým ratolestem. Pochopili, že děti jsou šikovné a zvládají to samy. Vůbec nejraději máme závody odrážedel.  Pozorovat malé bombarďáky, jak bojují na svých strojích s úsměvem, je k nezaplacení!



Na co jste pyšní?
Bóďa + Martin: Poté co jsme trasy Junior Trophy přemístili z asfaltu do přírody, začali jsme dumat jak přinutit malé bikery, aby trénovali nejen rychlost, ale také techniku. Chtělo by to nějaké překážky, napadlo nás. Tak jsme zpočátku používali kládičky. V Mladé Boleslavi jsme poprvé vytáhli prkenné překážky, což způsobilo menší zděšení. Zajímavé bylo, že nikoliv u dětí, ale spíše u doprovodů. Zle se do nás tehdy pustil i ostřílení závodníci Vence Ježek s Pepou Hladíkem. Prý jestli jsme se nezbláznili, a že se na tom dětí zraní. My jsme ale byli přesvědčeni, že je to krok správným směrem. Děti se začaly kromě hamtání do pedálů učit, jak přeskočit překážku. Někteří rodiče se nám dokonce přiznali, že mají doma na zahradě kopii našich překážek J. Samozřejmě, že pár pádů bylo, ale za dobu používání překážek se na nich nikdo nezranil!!! Letos v Mladé Boleslavi přišel Venca Ježek, který nyní trénuje největší mládežnický bikový oddíl v ČR, a uznal, že se tehdy mýlil. Dokonce nám poděkoval, že právě díky našim překážkám se jeho svěřenci na velkých závodech nebojí cokoliv přeskočit, namísto aby slézali z kola.



Šlo by ještě něco zlepšit?
Bóďa + Martin: Vždycky je co zlepšovat. Chtěli bychom pro tratě Junior Trophy ještě větší pestrost a někde i více prostoru. Těžko uděláme zajímavou trať na ploše fotbalového hřiště, když má měřit alespoň 1000 metrů a neměl by chybět spravedlivý široký start. Co bychom si dále moc přáli? Aby se malí závodníci naučili zdravit! Víceméně nás všichni znají, ale slušně pozdravit dokáže jen pár jedinců. Také nás někdy mrzí, že někteří mladí borci v zápalu boje při předjetí pomalejšího závodníka trousí sprostá slovíčka. Asi si neuvědomují, že bez soupeřů není vítězství. Nejen dospělí, také děti by měly mít před všemi svými soupeři respekt!

Co může cyklistika dětem do života dát?
Bóďa + Martin: Cyklistika je nádherný, spravedlivý, leč tvrdý sport, a to ve všech variacích. Horská kola mají tu výhodu, že se jejich trasy vinou v přírodě na čerstvém vzduchu, takže určitě slouží k utužení zdraví a obranyschopnosti dětí. Malí bikeři a bikerky během závodů i odpoledního doprovodného programu na závodech Kolo pro život mají šanci navázat přátelství s novými kamarády. Také se naučí nemít strach, získat sebejistotu, posílit a zpevnit tělo a pořádně zabojovat, ale vždy v rámci fair play. Pokud je závodění nebo ježdění na kole pro radost chytne, bude to jedině dobře. Proč sedět jako pecka doma u počítače nebo televize, když je venku tak krásně a čeká nás tolik skvělých dobrodružství…

 

 

Text: Zorka Čermáková
Foto: Půlpánovi

Generální partner

Hlavní partner

Generální mediální partner

Hlavní mediální partner

Partneři

Realizaci podporuje

Partner záchranného systému

Oficiální dodavatelé cen

Oficiální dodavatelé

Mediální partneři

Institucionální partneři

Kolo pro život - Podpora

Přečtěte si:

Nejčastěji kladené dotazy

Nenašli jste odpověď na svůj dotaz?

 

Všechna práva vyhrazena. © Kolo pro život 2018.