Karla Štěpánová během nucené pauzy: trénink, pekelný maraton i výroba kabelky

Snášíte dobu bez závodů hodně těžce?

Ze začátku to bylo nepříjemný, protože jsme se vraceli ze soustředění na Kanárech a museli jsme být dva týdny v karanténě. To byl trochu opruz, ale přežít se to dalo. Nevím, že bych někdy byla dva týdny v kuse jen doma. Závody mi chybí, ale situace je pro všechny stejná. A v některých zemích na tom byli daleko hůř. Přijde mi docela komické, jak někteří sportovci říkají, že ztratili motivaci. To nechápu. Jezdit na kole můžu, tak o co jde? Dělám svojí práci, jen nezávodím. A mohla jsem si dodělat aspoň nějaké resty.

Jaké konkrétně?

Chtěla jsem třeba uklidit skříně, což jsem samozřejmě neudělala… Ale dodělala jsem nějaké svoje projekty ohledně výroby věcí z kůže. Pro mě to byl skvělý relax. Myslela jsem na šití, udělala jsem dvě rozdělané peněženky, nějaké pásky k hodinkám, a pak hlavně kabelku. Na tu jsem docela pyšná, všechny šablony jsem si dělala sama. Chtěla jsem si to vyzkoušet, takže jsem si ji asi dvakrát vzala, abych věděla, jak sedí.

Kolik vám její výroba zabrala času?

Podle mě to bylo ke sto hodinám práce. Třeba natírání kožených hran, to bylo někdy do zblbnutí. Celkem osm nátěrů. Ale když jsem kabelku konečně dokončila, byla jsem fakt spokojená. Je z italské kůže a všechno je ruční práce.

Když si kabelku někdo bude chtít koupit, na kolik ho přijde?

Byla by dražší. Přece jen je to totální zakázková výroba. Nemám stroj, takže jsem všechno šila ručně jehlami. Ve světě je to teď hodně ceněné, ale než jsem se vše naučila, byla to dost dlouhá cesta. Všechno mám vyčtené z knížek. Nejde o kabelku, kterou by si člověk mohl koupit každý den. Je s tím spousta práce. Já si všechno vybírala sama: od kůže až přes barvu nití. Jednu kabelku už jsem vyrobila minulý rok mamince, ale druhá je taková první topovka. Zatím jsem na ní našla jen dvě chybičky. Musím říct, že mě to fakt chytlo. Doma už máme z půlky ložnice dílnu.

Jak je pro sportovce těžké trénovat na část sezony, která je dost nejistá?

Já se s tím peru docela dost. Už jsem jezdila intervaly, byla jsem na závodech na Kypru, na Kanárech jsem chtěla už jen vyladit formu, abych byla dobrá hned na začátku sezony a vyjela nějaké body ve svěťáku. Jenže pak přišla pandemie, omezení a všechno se rušilo. S mým trenérem Emilem Bolkem jsme trénink nastavili tak, aby mě bavil. Jen to musel trochu korigovat, protože já bych na kole byla pořád…

Kolik hodin denně jezdíte?

Ty delší tréninky kolem pěti hodin. Ale taky jsem byla oslovena pořadateli z Berouna na jeden charitativní projekt pro holčičku, co jezdí na handbiku. Čekala jsem pohodovku po šotolině a lesních cestách a nakonec z toho bylo 160 kilometrů, přičemž tak stovka vedla po trailech. Nastoupali jsme 4140 metrů. Bylo to docela drsný, dvanáct hodin na kole. Poslední úsek jsme sjížděli v půl jedenácté večer s jednou čelovkou…

Sezona horských kol by se na mezinárodní úrovni měla rozjet v září…

Ale už teď slyším spoustu skeptických hlasů. Určitě to není stoprocentní. Já osobně to vidím sedmdesát ku třiceti, že se všechno odjede. Mistrovství světa se má jet až v říjnu v Leogangu, kdy už může být v Rakousku sníh. Na druhou stranu už se začíná závodit u nás doma, jen je pořád uzavřený žebříček. Takže je to trochu takový punk. Zkoušela jsem nějaké závody na trenažeru, což je občas příjemné zpestření, ale jinak strašná blbost… V neděli jsem jela Šumavský pohár a první vrchol pro mě bude mistrovství republiky, které by se mělo jet v červenci.

Už víte, kdy se sejdete s týmem?

Asi až před závody. Dohodlo se, že budeme vyrážet z centrály v Německu. Bude to šíleně nahuštěné. Jestli se bude moct přes hranice, asi nás čeká nějaké společné soustředění. Zatím jsme toho moc nezvládli. Moje nové kolo ještě parkuje v Německu, oblečení mi přišlo v balících.

Pokud se sezona rozjede, jaká podle vás bude?

Divná. Nikdo na ni nebude pohlížet jako na normální. Ale lepší blbá než žádná.

Text: We Love Cycling