K holiči do Káthmándú: Dobrodružství světoběžníka na kole

Will je starý přítel. Nedávno se zastavil na kole i v Praze, abychom se po dlouhé době opět viděli. Po 40 letech. Projel na kole řadu zemí – od Číny až po Peru, ale sám přiznal, že tou nejúžasnější zemí, kterou navštívil, byl nejspíš Nepál. „Najezdil jsem tam kolem tisíce mil a jen málokdy jsem se nudil nebo se mi cesta nelíbila,“ přiznal.

Rvačka u holiče

Hlavní město Nepálu Káthmándú bylo jedinečným místem, kde se vzrušení dá zažít třeba i u holiče. „Holičství jsou malé místnosti se dvěma židlemi a dvěma holiči, s malými okénky ve zdi do ulice. Potřeboval jsem upravit účes a seděl jsem na židli blíž do ulice, tak tři kroky od úrovně ulice. Po několika střihnutích přestal holič stříhat a začal mluvit s chlapíkem, o němž jsem předpokládal, že je jeho přítelem. Oba se totiž usmívali. Za chvíli se ale už neusmívali, začali se hádat a po další chvilce dokonce rvát. Rvačka to byla opravdová a holič mi za chvíli přistál na klíně i se svým sokem. Nemohl jsem nic dělat, byl jsem pevně zaklesnutý v křesle, takže jediným možným způsobem, jak se jich zbavit, bylo nějak oba srazit. Vrazil jsem pěst do žeber nevítaného návštěvníka, ten vypadl do ulice a vzal s sebou i holiče.“

Ani na ulici ale jejich boj neskončil. „Jakmile se ocitli venku, jejich sousedé je od sebe odtrhli, ale jen na minutu,“ pokračoval Will. „Druhý chlápek se vrátil zpět, zatímco holič popadl do ruky břitvu. To už jsem byl z křesla pryč a zmizel na ulici. S napůl ostříhanou hlavou jsem zašel na oběd a vrátil se, když jsem viděl, že se situace uklidnila. Holič se opět usmíval a prozpěvoval si, když mi dokončoval sestřih. Zpíval, ale také se každých deset vteřin ohlížel přes rameno za svá záda…“

Jezdit na velké vzdálenosti exotickými zeměmi vyžaduje vytrvalost, kvalitní a odolné kolo, aktuální mapy, slušné cesty a základní komunikační schopnosti. Právě v Nepálu, kde se Will pokoušel projet trasu do Janakpuru přes Dhulikhel a Shindhuli, prošly všechny jmenované podmínky opravdu důkladným testem.

Cestou necestou

Will strávil poměrně hodně času v Káthmándú, kde studoval mapy a hovořil s horskými a trekingovými průvodci, aby zjistil, zda může na tuto trasu vyrazit na kole. „Na některých mapách byla vyznačena celá cesta, ale na jiných byla mezi Dhulikhelema Shindhuli mezera, jako by tam nic nebylo,“ vzpomíná Will na své obavy. Navíc dostával od jednotlivých průvodců různé informace a každý mu dával jiné šance. „Při řešení, zda se na cestu vydat nebo ne, mě nejvíc povzbudila informace: Můj bratr zvládl cestu do Diwali na motorce za čtyři a půl hodiny. To byla odpověď, na kterou jsem čekal, i kdyby to měla být lež.“

Byla to lež. „Problém byl na 128 kilometrech z Dhulikhelu do Shindhuli,“ vysvětlil Will. „Prvních třicet kilometrů krásná zpevněná cesta, užíval jsem si nádherné výhledy na Himaláje. Dalších deset kilometrů se změnilo ve štěrkovou silnici a pak v malé vesničce Nepalthok cesta najednou skončila. Doslova, protože se propadla do koryta řeky. Dál pokračovala jen úzká rozbitá stopa podél řeky Sun Khosi. Ale ne na úrovni řeky, nýbrž nahoru a dolů. Musel jsem vylézt převýšení 500 metrů na vrchol soutěsky a pak se zase vrátit na úroveň hladiny. Nejčastěji po strmých stezkách a kamenných stupních, jindy zase písečných, které hodně klouzaly, než aby se daly sjíždět na kole.“

Trvalo mu čtyři hodiny, než zvládl deset kilometrů z vesnice Nepalthok a dostal se opět na lepší cestu. Natolik, že si na ní zastavil autobus. „Když jsem se ptal řidiče, jestli autobus jede do Shindhuli, neřekl přímo, že ano, ale tak nějak pokýval hlavou, což by lidem ze západu mohlo připadat jako ne, ale tady to obvykle znamenalo ano. Nebo aspoň, že jede přibližně tím směrem. Jel jsem autobusem přes dvě hodiny, řidič ani jednou nezařadil víc než druhý rychlostní stupeň. A pak se zastavil. Nebylo to Shindhuli, ale konec linky. A přede mnou dalších deset kilometrů hrozné silnice a tak nejvýš 45 minut denního světla,“ popsal situaci, do níž se dostal.

Jeden pohyb, spousta významů

Aby minimalizoval případné potíže, naučil se Will nepálské číslice. Díky tomu mohl číst kilometrové značky a adresy ulic. A učil se i to, jak se dorozumívat posunky. „Když jsem byl v místnosti se zrcadlem, trénoval jsem pohyby hlavou. Myslím, že teoreticky jsem věděl, jak na to, ale prakticky jsem to nedokázal. V nepálské verzi se totiž horní část hlavy pohybuje vlevo a vpravo v rovině s rameny, pak se vrátí do středu, zatímco brada zůstává stále vystřena. Ten pohyb je pokaždé stejný, ale oči, obočí a také kontext prozradí skutečný význam sdělení, kterých je opravdu spousta. Není snadné identifikovat to správné.“

Pokud se chystáte do Nepálu, možná oceníte Willův seznam významů nepálského kroucení hlavou:

• Možná.
• Ok.
• Ano, ale.
• Když to říkáš.
• Jsi si jistý?
• Děláš si legraci?
• Rozumím.
• Nerozumím.
• Nerozumím, ale budu pokračovat, jako bych rozuměl.
• Děkuji.
• Nemáte zač.
• Jste srdečně zváni.
• Nevracejte se.
• Bez poplatku.
• Jsem rád, že jsem s vámi.

Nakonec se Will do Janakpuru dostal. I díky další podmínce potřebné pro všechny světoběžníky – nutné dávce štěstí. Jen kolo, na němž jezdil a zažíval dobrodružství na cestách v prvních deseti letech, se ztratilo. Někdo mu ho ukradl. Ne na cestách, jak by se dalo předpokládat, ale z verandy jeho domu v New Yorku.

Zdroj ilustračních foto: www.shutterstock.com
Zdroj: www.welovecycling.com, autor původního textu: Siegfried Mortkowitz