Tomáš Bábek: Bike představuje totální únik

Velká osobní premiéra roku. Tomáš Bábek, bývalý dráhový cyklista a šampion Evropských her či starého kontinentu, pojede poprvé v sezoně závod seriálu Kolo pro život. Manitou Železné hory startující v Chrudimi 15. srpna v minulosti už zažil. A právě proto bude na startu znovu.

Proč tuzemský král dráhového sprintu pravidelně vyskočí do sedla horského kola? Jak si užívá kilometry na biku? A co mu vlastně propojení s MTB přináší...

Kdy začal Tomáš Bábek jezdit na horském kole?

První horské kolo jsem si koupil skutečně dávno. Vždy mě moc bavilo, přestože technicky jsem na biku moc neuměl. Pořád se zdokonaluji. Je to cyklistika. Jedno z mnoha kol co mám. V terénu si vyčistí člověk nejlépe hlavu. Silnice je super, mám ji rád, ale pořád je třeba počítat s faktorem automobilové dopravy. Ale bike pro mě představuje totální únik.

Čím úspěšného dráhového cyklistu oslovuje svět MTB?

Mám horské kolo ve firmě v kanceláři. Sídlíme na kraji Brna, takže nemusím přes celé město. Prostě sednu na kolo a jedu. I když mám málo času. Třeba hodinu. Nebo hodinu a půl. Úplný šrot. Na vytrvalost v sedle silničního kola, onu slavnou zónu dvě, bych potřeboval tři čtyři hodiny. Ale já se zrychtuju za hodinu. Nejsou kolem mě auta. Je to zábavné. Nevyhledávám super těžké traily. Ale když jsou k mání menší traily nebo maličké houpáky, tak mě to baví.

Co vám přináší horské kolo ve srovnání s dráhovou cyklistikou?

Baví mě oboje. Bike je pro mě větší výzva. Na dráze jsem extrémně sebejistý, mám kolo totálně pod kontrolou. Ale horské kolo vyžaduje z mojí strany absolutní soustředění. Ve sjezdech se pořád učím. Jedu třeba jenom čtyřicet kilometrů, ale když je na trati nějaké převýšení, nejde pro mě o úplně jednoduchou trasu.

Dokážete se na biku dotlačit na limit stejně jako kdysi coby profesionál na dráze?

Umím se uvařit. Jezdil jsem kilometr, což je disciplína pro masochisty, kde se člověk musí vytrestat. Nedávno jsem jel na biku. Jenom hodinku. Ale dal jsem tomu všechno. A bylo obrovské vedro. Po návratu do kanceláře jsem si musel lehnout na zem a jenom jsem čuměl do stropu, jak jsem se vypnul. To mě pořád baví. Fyzickou bolestí je potřeba přehlušit smog v hlavě.

Máte i v sedle horského kola závodní instinkt?

Pořád zůstává v mojí DNA, přestože se snažím ho potlačit. Rozhodně se s nikým na startu neloktuji. Nedělám nebezpečné věci. Chci ukázat, že i kluk, co zvládne čtyřikrát pět set metrů na dráze dokáže objet Kolo pro život. A také je zde jedna důležitá věc. Vím, že nevyhraju, což mi pomáhá nezávodit. Já si to vyřešil ihned po kariéře, kdy jsem si uvědomil už na bedně nebudu. Vyspurtuji si třeba jeden krátký kopec. Ale tím končím.

Co je pro Tomáše Bábka více? Výhra ve sprintu na dráze nebo krásně projetý trail?

Už se to vyrovnává. Ale pořád mě více nabíjí sprint.

Liší se nastavení hlavy potřené pro horskou cyklistiku a dráhovou cyklistiku, kde rozhodují tisíciny sekundy a dokonalá kontrola kola?

Ve startovní listině jsou silní borci, kteří jezdí Kolo pro život mnoho let. Pro mě je hezké, že si s nimi mohu zajezdit. Někdy se s někým svezu v háku. Prohodím pár slov. Těší mě, že mě bikeři poznávají. Mohu se vidět se spoustou cyklistů, což v kariéře nešlo. Nesměl jsem podobné akce jezdit, protože riziko zranění bylo příliš velké. Účast v závodech jako je Kolo pro život nebo L'Etape Czech Republic mě naplňuje. A drží v cyklistice. Nestane se ze mě kancelářská krysa. Už nikdy asi žádný závod nevyhraju, ale dává mi to smysl. Navíc potkávám spoustu lidí z prostředí byznysu, což je pro mě nesmírně zajímavé.

Proč letošní premiéru v rámci seriálu Kolo pro život absolvujete právě v Chrudimi při Manitou Železné hory?

Mám vztah k Pardubickému kraji, kde mám mnoho přátel mezi cyklisty. Obecně z toho kraje pochází dost mých kamarádů. Navíc je závod technicky velice zajímavý. A začíná sjezdem schodů, což pro mě při premiéře před dvěma lety byla velká výzva. Měl jsem z této sekce respekt. Obdivuji všechny startující, protože drtivá většina schody sjede. Kolo pro život jezdí lidi, co mají cyklistiku pro radost, takže jsem se nechtěl nechat zahanbit a poslal jsem to tam. Nicméně schody a brody jsou jedním z hlavních důvodů, proč Kolo pro život v Chrudimi pojedu.

Na jaké trase vás cyklisté či fanoušci 15. srpna uvidí?

Zvolil jsem devětatřicet kilometrů s převýšením 550 metrů. Delší varianta by pro mě nedávala smysl. Jednou týdně v rámci Dráhové akademie chodím ještě na ovál. Dvakrát týdně do posilovny. Pořád se mě drží svaly. Takže mi bohatě stačí závod do čtyřiceti kilometrů. Mám jednadevadesát kilogramů. Jestli se dostanu na průměr pětadvacet kilometrů v hodině, budu spokojený. A také to bude kopírovat moji taktiku: hodinu šrot, zbytek o přežití.

Jak reagují další cyklisté, když zaregistrují ve skupině bývalého dráhového cyklistu, který má na kontě triumfy a medaile z největších akcí planety?

Často se stává, že se za mě chtějí schovat. Jenže já mám po pětačtyřiceti minutách křeče, když jedu šrot. Takže se spíše schovávám do háku já a skládám ostatním komplimenty. Když můžu, tak potáhnu a udávám tempo. Lidé to čekají. Ale je třeba říct, že nejedu nikde na špici mezi prvními dvaceti.