Užil jsem si trasu, burčák i cimbálovku, hodnotí Znojmo olympijský medailista

Slávu sbíral na vodě. Veslař Václav Chalupa vybojoval na olympijských hrách v Barceloně 1992 na skifu stříbrnou medaili, osm cenných kovů má z mistrovství světa. Se sportem ale začínal v sedle kola. A bicykl jej provázel celou aktivní kariéru. I proto s nadšením přijal výzvu kamaráda k účasti na Direct Znojmo Burčák Tour, sedmém dějství seriálu Kolo pro život. 

Jaký je Václav Chalupa cyklista dvacet let po ukončení profesionální kariéry?

Mám cyklistiku hodně rád. Rozhodně se jí chci do budoucnosti věnovat více. Momentálně je to tak, že se na kole svezu jen občas. Už nemohu běhat jako dříve. Kolena mi vrací vrcholovou kariéru. A kolo dělá dobře nohám i mně samotnému. Žiju na Šumavě, kde se kolo vyloženě nabízí. Zatím ale není tolik času, abych se věnoval cyklistice, jak by se mi líbilo. Máme se ženou penzion, o který pečujeme. Ještě se trošku věnuji veslování. Potřeboval bych více času. Navíc aktivit, které v okolí Lipna může člověk dělat, je hodně. A všechny mě lákají. Nicméně ke kolu mám vztah historicky.

Promítá se vaše aktivní veslařská kariéra, kdy jste kolo používal v rámci přípravy?

Jde o jeden z aspektů. Vždy jsem měl kolo jako doplněk v tréninkovém procesu. Ale aktuálně nemám najeto jako v minulosti. Nicméně ještě než jsem se stal veslařem, dva nebo tři roky jsem se věnoval cyklistice. To bylo v deseti letech. Táta mi tehdy koupil kolo k Vánocům. Šlo o závodní silniční stroj, na galuskách. Táta byl rovněž veslař. Historicky veslaři a cyklisté v Hradci Králové drželi pohromadě, absolvovali společně i zimní soustředění. I proto kolo jako dárek. A následně mě odvedl do cyklistického kroužku, kde jsem jezdil.

Takže ještě než jste začal sbírat poháry a medaile na vodě, měl jste našlápnuto ke slávě v sedle kola?

Upřímně, asi moc ne. Já měl problém, že mě bavilo jezdit úplně všude. Silnice, park, lesy. Prostě jsem moc nerozlišoval, kam mě kolo veze. A podle toho taky stroj vypadal. Na trénink jsem přijel a kolo bylo od bahna, zatímco někteří kolegové dorazili vždy s ukázkově nablýskaným bicyklem. Navíc jsem měl každou chvíli galusky děravé. A tehdy byl problém sehnat nové. Asi jsem nebyl úplně pravý silniční cyklista. Ale rozhodně mi začátky na kole pro život něco daly. Rád na tehdejší roky vzpomínám.

Zůstal jste věrný silničnímu kolu?

Kdysi jsem měl závodní silničku, ale postupně, jak se doba vyvíjela a možnosti rozšiřovaly, jsem se přeorientoval jenom na horské kolo. Byl jsem velký a těžký. Měl jsem závodní váhu kolem stovky. V silničním kole mi praskaly dráty, tudíž horské kolo bylo vhodnější. Navíc mě více bavilo jezdit v lese než na silnici.

Prozradíte jak se zrodil start na Direct Znojmo Burčák Tour?

Před několika lety jsem se seznámil s Miroslavem Kučerou, který závod ve Znojmě organizuje. Letos mě oslovil, jestli bych měl chuť se závodu zúčastnit. A protože mám rád burčák, tak jsem souhlasil. 

Užil jste si závod i bez tréninku?

Maximálně. Potkal jsem skvělé lidi, počasí bylo krásné. Na dlouhých otevřených rovinách byl hodně nepříjemný protivítr, ale to k tomu patří. Rozhodně lepší než kdyby pršelo. Jen mě mrzí, že jsem nezávodil a absolvoval Znojmo vážně jen výletním tempem. Zastavil jsem na každé občerstvovačce a ochutnal, co bylo k mání. V cíli jsem pak předával medaile, večer jsem si užil cimbálovku. Vážně moc fajn podnik.

Absolvoval jste trasu C Klimatex dlouhou 32 kilometrů. Uvažoval jste o trase B dlouhé 58 kilometrů?

Měl jsem respekt. Můj trénink skutečně není nijak svědomitý. Když vyrazím doma v blízkosti Lipna, jedu trasu kolem třiceti kilometrů. Na téměř dvojnásobnou distanci bych se potřeboval alespoň pár týdnů připravovat. Věděl jsem, že třicítku zvládnu i bez tréninku. Možná někdy v budoucnosti, až budu jezdit více, vyrazím na téměř dvojnásobnou distanci.