Táta by na mě byl pyšný

Jako dítě občas jezdil s rodiči na kole na výlety, potom ale přišla puberta, střední škola a Jakuba Černocha cyklistika přestala bavit.  Přiznává, že se mu v té době prostě nechtělo moc dřít.  Znovu se ke kolu vrátil, až když se oženil, založil rodinu a cítil, že by měl něco udělat pro svou fyzičku. Začal tím, že oprášil své staré trekové kolo a jezdil na něm do práce. Moc ho to ale lidově řečeno „netankovalo“. Zásadní obrat nastal, když si pořídil nové horské kolo. „To bylo o něčem úplně jiném! Vyjížďky, výlety i dojíždění do práce mě začaly bavit. Na novém kole jsem poprvé měl z jízdy ten pravý požitek,“ vzpomíná Jakub.

Kubův táta byl z jiného těsta. Jezdil na treku odjakživa bez jediné pauzy. Bylo mu jedno, jaké má kolo, jestli je správně seřízené nebo ne, neřešil moderní cyklooblečky ani nášlapy. Byl to velký sportovní nadšenec a na kole jezdil hrozně rád. Dokonce osmnáct let organizoval pro své přátele cyklistickou vyjížďku z Olomouce na Praděd a zpět v den svého svátku. Jakub celá ta léta pauzíroval, tátu nedoprovázel a dnes lituje, že se vždycky na něco vymluvil. S novým „horákem“ ale nastaly lepší cyklistické časy. Za 2 měsíce najezdil po troškách přes 200 kilometrů a poprvé se k tátovi a jeho přátelům přidal. Výlet na Praděd dal, a i když mu to táta nikdy neřekl, tušil, že mu udělal radost.

Zkraje dalšího roku si hlava rodiny taky pořídila MTB kolo. Otec ze zvyku pořád do práce drandil na treku, ale později plně přesedlal na horské kolo, které ho taky chytlo. A protože odjakživa rád překonával další a další mety, přihlásil se na svůj první MTB závod a syn ho s radostí následoval.

„Vždycky jsme jezdili jen po lese na výlet. Pro nás, totální amatéry, byl náš první závod Kola pro život úžasný zážitek!“ popisuje svoji premiéru na Vysočině Kuba. „Stovky lidi na startu, diváci na tribuně i podél cest, parádní atmosféra, euforie. Šlápli jsme do pedálů oba zároveň a cely závod se potkávali na různých úsecích trati, někdy předjel táta mě, pak zase já jeho. Do cíle jsme dojeli skoro stejně v rozmezí jedné minuty. Byl to fantastický zážitek. Hned jsme se rozhodli, že příští rok pojedeme znovu. Táta potom oslavil padesátku, jako dárek dostal vybavení na kolo, všechno bylo krásně naplánované na naše společné závody v příštím roce…“

Tady se Jakub ve svém vyprávění odmlčel a s o poznání menším nadšením pokračuje: „Během léta jsem si užíval dovolenou na chatě s rodinou a mým malým bráchou. Rodiče slíbili, že za námi na par dni přijedou aute a podnikneme různé výlety. Původní plán se nakonec trochu změnil a táta se rozhodl, že těch 100 km urazí se svým nejlepším kamarádem na kole. Mamka přijela vozem a my očekávali kolem sedmé večer taťku s kamarádem. Bohužel jsme se nedočkali. Pracovníci policie nám sdělili, že měl táta nehodu, při které zahynul. Víc informaci jsme zezačátku neměli…“

Teprve doma se rodina dozvěděla, co bylo příčinou fatální nehody. Do obou cyklistů zezadu ve vysoké rychlosti najela dodávka. Její řidič na rovné přehledné silnici, kde mimo vesnici jel 130 km/h a během jízdy držel telefon v ruce, psal SMS zprávu.  Jakubův otec bohužel na místě zemřel, jeho kamarád byl s těžkými zraněními letecky převezen do nemocnice, kde několik dní ležel v kómatu. Jen díky skvělé práci lékařů a silné vůli se nakonec uzdravil, i když dodnes chodí na rehabilitace. Jakubův táta bohužel nedostal ani šanci bojovat o svůj život.

Nečekaná tragédie ovlivnila na mnoho měsíců chod celé rodiny, veškeré planý na další závody hodil Jakub do koše. Jak vzpomíná, chtěl tam hodit i kolo. S odstupem času si ale uvědomil, že by si takový sportovec, jako jeho táta, určitě nepřál, aby přestal s milovanou aktivitou a dával vinu kolu.

Před letošní sezónou se nemohl závodění dočkat. „Už chystám kolo na novou sezonu, dokonce jsem se zaregistroval do závodů, které jsme měli v plánu spolu s tátou jezdit. Po zimě, kdy jsem nic nedělal, je sice moje kondice na nule, ale i kdybych měl každý závod přijet poslední, věřím, že mi táta fandí z nebe. A hodlám taky pokračovat v tradici pořádání akce Olomouc – Praděd – Olomouc na tátův svátek tak dlouho, dokud se udržím na biku. V plánu mám i další akce podobného typu, které spojují lidi. Moje každé další šlápnutí do pedálu bude s pocitem, že se na mě táta dívá a fandí mi. Na kole i na ruce vozím věci, které měl táta oné osudné poslední jízdy s sebou. Pohled na ně mi připomíná, co se stalo a dává mi sílu do života být stejně dobrým člověkem, jako byl táta. Chci, aby na mě byl pyšný,“ uzavírá smutný příběh s optimistickým koncem Jakub Černoch.

Text: Zora Čermáková
Foto: Jakub Černoch