Tomáš Přibyl: Život letí strašným tempem, není na co čekat

Se zakladatelem seriálu Kolo pro život Romanem Čermákem se znal už z vojny na Právnické fakultě UK. Po studiích je každého na chvíli zavály události někam jinam, ale oba se opět potkali při vzniku profesionálního MTB týmu České spořitelny a o několik let později Kola pro život. Tomáš v té době pracoval jako tajemník generálního ředitele České spořitelny a měl velký podíl na tom, že se myšlenka spolupráce České spořitelny s horskou cyklistikou a především její finanční podpora podařila prosadit. Pak sám cyklistice zcela propadl, jak sám říká, úplně mu změnila život. S původní partičkou „spořínků“ - příznivců týmu Česká spořitelna MTB se dodnes scházejí, vzpomínají, a samozřejmě také jezdí na kole. Tomáš určitě nejvíc.

S partou "spořínků"  na Trans Brdech v letech 2004

Pamatuješ si na své první setkání s cyklistikou?
Na svoje první setkání s cyklistikou si pamatuju úplně přesně. Když mně bylo jedenáct let, naši vystáli frontu v obchodě „Šicí stroje – jízdní kola“ u Jindřišské věže v Praze a pořídili mně k Vánocům úžasného Favorita, jednotác a trojkolečko. Stál přesně 1050 korun a já z něj byl pod stromečkem paf. Byla to tehdy vzácnost.

A jak to bylo dál? Dalším velkým impulsem byl asi vznik týmu ČS MTB a později v roce 2000 Kolo pro život?
Pak se celkem nic dlouho nedělo.  Sledovat se dal tak maximálně Závod míru, jen jsme sháněli náhradní díly na Favorita, který fungoval zřídka zcela perfektně. Další impulz přišel vlastně až těsně po revoluci, když jsem si vystál frontu v Cyklocentru na Karláku a odvezl domů nekřesťansky drahá kola „Shimano“, jedno růžové pro manželku, jedno zelené pro mě. Jen pro ilustraci; obě byla stejné velikosti, jenže já měřím 188 a manželka 155. No a pak to přišlo. Potkal jsem Romana a Michala (Čermák a Pick) s jejich božími horskými koly CAMPIONE. To ve mně vzplanula touha začít i závodit a díky vzniku týmu ČS MTB se to taky podařilo. Nejdřív to bylo závodění v XC, protože maratony vlastně žádné neexistovaly. Až v roce 1999 jsem jel první z nich a byl to hned Drásal. O rok později zahájilo Kolo pro život a logicky jsem byl vášnivým účastníkem hned od prvního závodu. Pokud jde o zařazení Drásala do seriálu, bylo to tak trošku sobecké přání; je to můj srdeční závod, pár lidí možná ví, že jsem od toho roku 1999 nikdy nechyběl na startu, takže jsem opravdu rád, že si tahle kultovka a nejstarší maraton v ČR našla své pevné místo v seriálu.

Na startu Priessnitzovy 60 2005 s Romanem Čermákem

Jaké terény preferuješ a které jsou tvoje oblíbené závod KPŽ? Co se ti na závodech série líbí?
Preferuji delší tratě, dlužno podotknout, že je to teď už i díky mému věku, protože na krátkých skoro sprintech nejsem schopný konkurovat, zatímco na stokilometrových a delších ještě jakž takž ano. Kolo pro život je ale zaměřené jinak a já to respektuji. Někdy se zapomíná, že jsou to pořád závody pro širokou veřejnost, a tak jsou tratě spíš technicky méně náročné a kratší. Nic proti tomu nemám a rád si do dneška občas něco rychlého střihnu, třeba Ralsko mě loni znovu hodně bavilo. Připadám si tam pak taky jako závodník… Jinak se budu opakovat; Drásal je moje číslo jedna, líbil se mi Karlovy Vary, kdysi Ještěd i řada dalších. Je nezpochybnitelné, že série má nejvyšší kvalitu z pohledu servisu pro závodníky, to si uvědomíme až tehdy, kdy vyjedeme na nějaký maraton do zahraničí a občas se člověk diví…

Karlovy Vary 2006

O tobě se ví, že ti kolo změnilo život a dodnes pravidelně trénuješ. Kolik kilometrů za rok najedeš, kolikrát týdně na kolo nasedneš, jezdíš podle tréninkového plánu, podstupuješ pravidelné testy a používáš speciální výživu?
Dá se říct, že mi kolo změnilo život od základu. Hodně jsem mu v minulosti podřizoval všechno ostatní, teď se z toho snažím maličko vystoupit a taky si užít jiné věci, podílím se na fungování nového XCO týmu, který mi dělá radost, takže pokud jde o trénink, věnuju mu míň času než dřív. Obvykle jsem najížděl někde mezi 13 - 15 tisíci km ročně, teď budu tak na deseti. Tréninkové plány žádné nemám, vedu si svůj tréninkový deník už dobrých 20 let, takže z něj občas čerpám a pokud jde o životosprávu, tak asi také zklamu. Dneska už se výrazně neomezuji, jím co mi chutná, jen na závody používám osvědčené potravinové doplňky, které jsou lety vyzkoušené.

A co kolo, preferuješ nějakou značku, model, vybavení?  Jak se za těch 20 let kola, na kterých jezdí účastníci KPŽ změnila a jak se změnili sami závodníci?
Pokud jde o kolo a jeho vybavení, jsem v tomhle směru asi trochu konzervativní a příliš neexperimentuji. S ohledem na dlouhé maratony používám už několik let celoodpružený bike, přiznám se, že značka se řídí i vybavením našeho týmu, takže letos částečně přecházím i na hardtail, konkrétně nového Cannondale Fsi, který mě svou technikou docela fascinoval. Myslím, že tohle kolo je na většinu závodů KPŽ jak dělané… Obecně se za těch dvacet let kola změnila moc. Geometrie, materiály, brzdy, pneumatiky, použití úplně jiných převodů, změnilo se všechno. A závodníci, no jo, je tady plno mladých, kterým už člověk nestačí. Jen mám pocit, že rychlá doba přináší menší chuť trávit na kole dlouhé několikahodinové tréninky. Takže je tady enduro a krátké maratony, které plno lidí uspokojí dosyta.

Na které příhody z KPŽ rád vzpomínáš?
Příhod na KPŽ bylo samozřejmě plno, jen je potíž, že si je většinou vůbec nepamatuju. Každopádně mně utkvěl v paměti jeden z prvních závodů KPŽ v Chomutově, když jsem vystartovali v letním počasí a za hodinu bylo asi tak deset stupňů, průtrž mračen a krupobití. Jelo se tehdy na dva okruhy, celkem 100 km, já jsem po prvním kole poprvé a asi naposledy v životě vzdal a celý promodralý se došoural do cílového prostoru. Tehdejší moderátor závodu prokázal skutečné pochopení, když do éteru vykřikoval: „Tak tady pán vzdal jenom proto, že mu bylo zima!?“  Dodnes se kamarádi mohou uválet smíchy, když si na ten závod vzpomeneme.

Mladá Boleslav Tour 2010. Tomáš není z cukru. Nějaké to bahno, déšť a odřeninky ho v žádném případě nerozhodí.

Co považuješ za svůj největší cyklistický úspěch a jaký je tvůj letošní cíl?
Když bych měl tedy unavovat nějakými svými výsledky, na které jsem pyšný, řekl bych obecně, že jsem rád za víc než dvacet let, která jsem na závodech prožil bez větších zranění nebo jiných problémů. Skutečně pyšný jsem na fakt, že jsem dvacetkrát v řadě absolvoval nejdelší trasu Drásala, šestkrát dojel do cíle na CAPE EPIC, no a pak by tu bylo ještě pár dílčích úspěchů, jako je vítězství na dlouhé trati Malevilu nebo v německém Seifenu na Erzgebirgs maratonu. Ale jak jsem naznačil na začátku; hlavní je, že mi závodění přineslo neskutečné množství emocí, poznal jsem plno úžasných lidí a zachoval si zdraví. Co bych mohl chtít víc?

Na oblíbené nejdelší trase Drásla 2017, kterou v roce 2015 ve své kategorii dokázal vyhrát (viz úvodní foto)

A co bys poradil začínajícím bikerům?
Já celkem asi nemám komu co radit. Napadá mě jen jedna věc; život letí strašným tempem a není na co čekat. Takže jestli někdo má chuť závodit, ať se pokusí vyzkoušet to na Kole pro život, ale pak třeba i v zahraničí. U nás je krajina překrásná, rozmanitost světových nebo evropských závodů je také obrovská, obojí je zážitek tak intenzivní, že stojí za to za něj utratit nějaké ty peníze. Všem bych kromě toho přál, aby je cyklistika bavila, brali ji jako sport a zachovali si férovost a ohleduplnost za všech okolností.

Text: Zorka Čermáková, Tomáš Přibyl
Foto: Miloš Lubas, archiv T. Přibyla