Tadej Pogačar a jeho boj s časem: Choval jsem se jako blbec a neposlouchal doktory

Kauza Pogačarova zlomeného zápěstí v Lutychu jen 68 dnů před startem Tour de France 2023 byla jedním z ústředních témat během letošního jara. Slovinský mladík vletěl do sezony s takovou suverenitou, že už v únoru po prvních triumfech ho kdekdo viděl ve žlutém dresu. Jenomže přišel 23. duben a krutá stopka jeho rozletu.

A právě tady začínáme z Instagramu číst příběh ozdravného sprintu, aby se stihla ruka uzdravit a nohy zesílit směrem k závodu roku. Druhý den po pádu ještě v nemocničním pyžamu a s rukou v gypsu na cestě domů do Monaka. Tři dny nato polibky s přítelkyní a prosba směrem k fandům na dobré filmové tipy. „Protože ani nemůžu hrát FIFU.“

Tadej Pogačar: Zápěstí nebude stoprocentní, nohy ano

Nicméně 17. května už má Tadej Pogačar na ruce jen ortézu a ve sportovním se zátěží na zádech mašíruje po kopcích nad městem. Také běhá po schodech nahoru dolů, do toho samozřejmě hodiny na trenažéru v obýváku.

A teď pozor: 27. května, tedy měsíc a kousíček před Tour de France a stejně tak dlouho po karambolu, kdy praskaly kosti. Selfíčko s nevěřícím výrazem a popisem: „Je skvělé, že už zase můžu jezdit venku na kole. Díky všem za podporu, teď se připojím ke klukům z týmu na vysokohorském kempu.“

Řeknete si, že měsíc je dost dlouhá doba? Ale jak dlouho se hojila vaše poslední fraktura? A kdy jste si pak troufli zase sednout na kolo? Cyklističtí profíci jsou prostě jiný živočišný druh a jejich motivace k návratu je ten nejsilnější lék. Když se navíc přidá špičková péče jejich týmů, dokážou předběhnout i čas. „Mé zápěstí možná nebude do startu stoprocentní, ale mé nohy ano,“ vyhlásil Pogi. „Tak uvidíme.“

Egan Bernal byl zpět čtyři měsíce po pádu s 20 zlomeninami

Mathieu van der Poel vyhrál klasiku Kolem Flander jen 14 dnů poté, co se zvedl doma z gauče po zranění. Remco Evenepoel sice v prvním závodě po pádu na Lombardii vyhořel, protože tým od něj rovnou čekal triumf na Giru, ale už je zase v top fazóně.

A co je možná nejméně uvěřitelné, tak návrat Egana Bernala do závodů jen čtyři měsíce poté, co si loni v těle zpřelámal 20 kostí v tréninkovém pádu, co klidně mohl ukončit jeho kariéru. „Myslím, že 120 dnů po nehodě se může vrátit na kolo v plné síle a ve formě,“ odhadoval tehdy jeho operatér Gustavo Uriza. Kolumbijec je sice zpět, ale zatím ne takový, co býval.

Takže co se ve skutečnosti děje, když profíci vypnou svůj účet na Stravě? A místo hodin na kole tráví hodiny rehabilitací a uzdravováním? Je toho víc, než jen čekání, PlayStation a deprese. Jejich největší zbraní je paradoxně čas. Ten na jedné straně nemají, protože kariéra každého je omezená, ale na druhé ho mají právě v těchto případech tolik, že veškerý můžou investovat do svého návratu, když na kolo zatím nemůžou. Jaký je tedy postup?

Lasery, magnety či hyperbarická komora

Prvním krokem je náprava zranění, což je nejtěžší část procesu. V případě Pogačara došlo k operačnímu zákroku, protože ten je v případě zápěstní kůstky nejefektivnější. Tato kost má totiž problém s cévním zásobením a pokud se nezoperuje, může dojít k tomu, že znekrotizuje a vznikne pakloub.

Poté následuje rehabilitace, kterou dnes dostupné metody (magnety, vysokovýkonné lasery, nízkofrekvenční ultrazvuky) dokážou urychlit a zlepšit kvalitu hojení. Chris Froome věří, že jeho pobyt v hyperbarické komoře a tím intenzivnější prokrvení tkání urychlilo jeho, byť zatím ne tak úspěšný návrat. K tomu se samozřejmě přidává mobilizace zatuhlých tkání a i jejich posilování, protože nečinný sval okamžitě atrofuje. Prací v tělocvičně musel Froome napravit 20procentní silový nepoměr ve svých nohou.

Nejtěžší je udržet pozitivní myšlení

Kondiční trenéři jsou dnes nedílnou součástí týmů stejně jako kuchaři, maséři nebo lékaři. Protože ne jen nohy vyhrávají závody. Posilování s železem nebo i pilates tvoří stejnou rutinu v životech profíků podobně jako intervalové tréninky v kopcích.

Závodník se zlomenou klíční kostí se vydává na úplně jinou cestu uzdravení než ten se zlomenou stehenní kostí. Ten první může sedět na trenažéru už za týden bez toho, že by si svět všiml jeho absence, zato když je zranění situováno do oblasti těla pod pasem, bude proces delší a o dost těžší. V tu chvíli je totiž omezena kardiovaskulární práce a fyzička bude padat.

Když už se podaří napravit tělo a závodník nastoupí postupnou cestu k návratu, dalším těžkým úkolem bude udržet jeho pozitivní mysl. Délka rekonvalescence je z velké části mimo profíkovu kontrolu a tohle akceptovat je to nejtěžší. Ostatně i Pogačar, jindy tak bezstarostný a navenek psychicky odolný, přiznal, že svým splínům taky podlehl. „Měl jsem od doktorů zákaz sednout šest týdnů na kolo, ale neposlechl jsem. Choval jsem se jako blbec.“

Tour de France se blíží a Slovincův závod s časem je pomalu u konce. Měl ho dost? Bude stačit na obhájce vítězství Jonase Vingegaarda?