Ideální plášť na kolo: směs není jen detail.

Jednou z hlavních charakteristik směsi je její tvrdost. Běhoun tvořený tvrdou směsí bude životnější a rychlejší. Měkká směs má zase lepší přilnavost, ale vyšší valivý odpor, rychle se opotřebovává, navíc bývá také těžší. Výrobce pláště tedy musí vždy zvolit kompromis pro podmínky, v nichž se bude plášť používat.

Měkká směs vynikne na mokrých kamenech a kořenech

U horských kol platí, že význam měkké směsi roste spolu s počtem kilometrů ujetých z kopce, tedy v režimu, v němž se spíše brzdí než šlape. Poddajnější „guma“ tu nabídne jistější kontakt s povrchem, zvlášť když se pohybujete na skalách, kořenech či jiném relativně hladkém povrchu.

Výhody měkké směsi vyniknou dvojnásob, jsou-li kořeny a kameny mokré. MTB sjezd či enduro jsou tedy ideálním prostředím pro maximálně „lepivé“ obutí. Ale i v těchto disciplínách mohou nastat podmínky, kdy je lepší nezvolit extrémně měkké verze. Jiným důvodem, proč i jezdci pohybující se převážně z kopce volí tvrdší směsi, je někdy až extrémně nízká životnost měkké směsi.

Na maratony a cross country tvrdší směs

Naopak bikeři vyznávající maratonský nebo XC styl ježdění od pláště obvykle vyžadují primárně nízký valivý odpor a vysoký kilometrový výkon, sáhnou tedy po směsi tvrdší. A nakonec tu máme širokou kategorii trail biků, ve které vždy záleží na jízdním stylu bikera a na prostředí, kde se převážně pohybuje. Na náročných podmáčených přírodních tratích použije měkčí směs než na uměle vybudovaných uhlazených flow trailech.

Silnice je na rozdíl od terénu pouze jedna, a tak se zde při volbě optimálních vlastností hledí hlavně na vyvážení adheze versus životnosti a valivého odporu. Často se setkáme s označením pláště jako tréninkový, což obvykle znamená vysoký kilometrový výkon při kompromisních vlastnostech. Pláště určené do mokra nebo označované jako celoroční mívají zase měkčí směs pro lepší přilnavost.

Vše v jednom

Snaha o dosažení ideální směsi pokrývající široké spektrum potřeb vyústila v řadu nejrůznějších receptur a marketingových označení. Výrobci používají různá plniva (nejznámější jsou saze a silika), ale i další chemické přísady, aby dosáhli co nejvyváženějších vlastností.

Fyzikální hranice jsou však neoblomné, a tak většina značek využívá jednoduchého triku – použití více směsí na běhounu. Základní myšlenka je jednoduchá, a to sice použít ve střední nejvíce namáhané části tvrdší směs s dobrou životností a nízkým valivým odporem a postranní partie vytvořit z měkké směsi, která poskytne oporu v náklonu nebo při překonávání překážek. Tvrdší směs lze použít také jako podkladovou vrstvu jednotlivých bloků vzorku, aby se méně deformovaly a déle vydržely.

Alternativním kompromisem je volba odlišné směsi u předního a zadního kola. Dopředu lze použít přilnavější měkkou směs, dozadu se dává odolná tvrdší.

Jak nesáhnout vedle?

Někteří výrobci udávají vlastnosti směsi na škále tvrdosti (typ A), jiní je schovávají za rozdílné reklamní pojmy, někdo sází na jednosměsnou konstrukci, jiný se tváří „čím více směsí, tím lépe“. Co tedy z nepřeberné škály vybrat?

Jednoduchý recept není, odpověď dá až vlastní zkušenost. Při výběru pláště však mějte na paměti, že dražší provedení bude mít pravděpodobně kvalitnější směs (případně více různých směsí), že dva pláště se shodným vzorkem mohou mít rozdílné vlastnosti, že rychle ojetý plášť nerovná se špatný plášť, ale třeba jen nevhodně zvolený, že pomalé kolo může výměnou plášťů hodně zrychlit a naopak.

Tenká vrstva gumy zkrátka dokáže výrazně proměnit zážitek z jízdy.

Text: We Love Cycling