Anna Slancová je po těžkém pádu na vozíku: Věřím, že zase budu chodit i jezdit

Momentálně podstupuje dlouhodobý rehabilitační proces v ústavu v Kladrubech a optimismus ji rozhodně neopouští. „Doktoři mi řekli, že už asi chodit nebudu, ale já se nevzdávám. Hlavu mám nastavenou tak, že zase budu chodit a závodit na kole,“ přiznává Anna Slancová.

Svůj příběh krátce popisuje ve videu, které zrealizovali její kamarádi včetně fourcrossové legendy Tomáše Slavíka. Široká biková komunita, a nejen ona, se snaží mladé závodnici pomoci prostřednictvím sbírky, kde může přispět úplně každý podle uvážení. Pro We Love Cycling Anna Slancová popisuje samotnou nehodu, průběh rehabilitace i obří podporu, které se jí dostává. „Moc si toho vážím. Všechny vzkazy mi dodávají energii,“ přiznává.

Aničko prozradíte vaši aktuální situaci po necelých čtyřech měsících od pádu?

Jsem v Kladrubech a rehabilituji tady. Už měsíc a půl. Budu tady celkem tři až pět měsíců. Makám na sobě každý den, ale teď jsem se dostala do bodu, kdy se moc neposouvám, aspoň se mi to tak zdá. Přijde mi, že jsou všichni o něco napřed než já, ale třeba je to jen můj pocit.

Přiblížíte váš běžný den v Kladrubech?

Ráno mám terapie, klidně i tři. Cvičení s fyzioterapeutem, pak takové robotické metody s různými přístroji, a ještě třeba cvičení ve skupině, kde je nás pět. Cvičíme na žíněnkách, s gumou, overbally, abychom zpevnili vršek těla. Pak je oběd, pauza, ale já si přidávám na takovém trenažeru. Odpoledne další cvičení, ještě si dám hodinu ve fitku. Rozhodně se nenudím. Do půl čtvrté pořád někde lítám a cítím se dobře, když se pořád hýbu. Pak většinou padnu únavou do postele a jsem tam až do šesti. Večer máme třeba kino, člověk se líp zabaví. I díky tomu, že je v komunitě lidí, kteří jsou na tom podobně. Našla jsem si zde kamarády, máme skvělou skupinu.

Jak moc je těžké se srovnat s tím, když se vám ze dne na den dost zásadně změní život?

Strašně… Já měla výhodu, že když jsem ležela v nemocnici, každý den za mnou někdo chodil a neměla jsem tolik času, abych nad vším přemýšlela a zaměstnávala negativními myšlenkami hlavu. Když mi doktoři poprvé řekli, že asi nebudu chodit, byla kolem mě rodina. Plakali jsme, ale hned jsme řekli, že to není konečná.

Podělíte se o lékařské prognózy?

Mám kompletní míšní lézi a doktoři to moc dobře nevidí. Ale já říkám, že každý člověk je originál a jde o to, jak si vše nastaví v hlavě. Potkala jsem kluka, jemuž řekli, že už nikdy nebude chodit ani vidět. A on stál přede mnou na svých nohou a díval se mi do očí. Vždycky je šance a já se toho držím. I kdyby byla minimální, budu bojovat. Nevzdám se.

Je Anna Slancová velká bojovnice?

Po tom, co se mi stalo, můžu být ráda, že mi fungují ruce a můžu se nějak hýbat. Necítím se tak špatně a jsem ráda za to, co mám. Když jsem po pádu ležela v Itálii v nemocnici s propíchnutou plící na přístrojích a byla jsem ráda, že dýchám, byla situace daleko horší. Jedna operace proběhla hned v Itálii, další dvě v Motole. Pořád do mě řezali. Probudíte se na jednotce intenzivní péče, všechno vás strašně bolí. Když si tímhle projdete, a pak sedíte v klidu na vozíku, říkáte si, že jste na tom ještě dobře. Měla jsem rozdrcené kosti v oblasti míchy. Doktor z Red Bull centra v Rakousku mi říkal, že kdyby se mícha hnula o milimetr jinak, nemusela jsem tady už být. Takže musím být vděčná za to, že žiju.

Vybavíte si něco z pádu ve Val di Sole nebo jste byla v bezvědomí?

Žádný výpadek paměti jsem neměla. Uspali mě, až když mě převáželi vrtulníkem do nemocnice v Trentu. Byly tam dva skoky za sebou. Měla jsem to celkem naskákané z tréninku, ale ten první jsem přeletěla, lekla se druhého a sáhla na brzdy. Dnes vím, že kdybych to neudělala, možná jsem si zlomila kotník, a to bylo všechno. Asi jsem situaci vyhodnotila blbě. Ale na tu reakci má člověk setinu vteřiny. Říká se, že když přeskočíte nebo nedoletíte skok, máte vyjet na stranu a nepokračovat. Jenže tady nebylo kam. Nic si nevyčítám. Něco jsem udělala a takhle to dopadlo. Hned po pádu mě začaly brnět nohy. A pak jsem je přestala cítit. Byla jsem strašně vyděšená, nejvíc v životě.

Kdo vám teď nejvíc pomáhá?

Taťka s mamkou za mnou jezdí skoro pořád. Přítel. Kamarádi. Na Vánoce jsem dostala propustku domů, tak jsem mohla být se svými nejbližšími. To bylo moc hezké.

Vaši přátelé z bikové komunity zorganizovali sbírku a požadované dva milióny korun na vaši podporu už se skoro vybraly.

Je to neuvěřitelné a všem ze srdce děkuju. Můj příběh zasáhl nejen lidi z bikové komunity, ale i ostatní. Moc si podpory vážím. Dívám se na ten web, a víc, než výše částky mě zajímají vzkazy lidí. Jsou krásné a dodávají mi sílu i energii.

Co všechno za peníze potřebujete pořídit?

Musím vyřešit bydlení. Máme byt ve třetím patře bez výtahu a přítel mě tam nosil v náručí. Jinak nemám šanci. Hledám bydlení, kde bych mohla nějak fungovat i bez něj a byla schopná se o sebe postarat. To znamená bezbariérový byt. Taky bych potřebovala lepší vozík. Dnes už se dělají i na míru, pojišťovna něco přidá, ale není to ani čtvrtina částky. A až tady skončím, budu muset dál chodit na rehabilitace, ale ty už budou placené. Nikdo neví, jak dlouho můj handicap potrvá. Třeba budu muset řešit i speciálně upravené auto, které stojí hodně peněz. Je toho dost a opravdu každá koruna přijde vhod.

Kdo z kolegů cyklistů vám nejvíc pomohl?

Moje kamarádka Míša Hájková, bývalá mistryně světa, která mě přivedla k fourcrossu. Kdykoliv má čas, přijede za mnou. Nabídla mi i bydlení u ní, protože má byt v přízemí. Byl tu i Tomáš Slavík a další kamarádi ze závodů. Kolegové z práce v Cycology Shopu, kde jsem prodávala kola, zase pomohli natočit a sestříhat to moje video. Mám kolem sebe spoustu skvělých lidí a nevím, co bych bez nich dělala. Moc děkuju za podporu i kamarádům z bývalé práce, kavárně Jedno Kafe v Liberci. Pracovala jsem tam jako baristka.

Jak je složité přivyknout, že místo kola denně sedíte na invalidním vozíku?

Zvykla jsem si, co mi zbývá. Dá se na něm zažít podobná sranda jako na kole, přejíždět obrubníky, občas musíte i skočit. Teprve se to učím.

Na svém instagramovém profilu máte napsáno: teď jsem paraplegik, ale brzy lepší cyklista. Věříte svým snům hodně?

Všechno je o hlavě, člověk musí být psychicky v pohodě. Věřím, že se zase postavím na nohy, budu chodit i jezdit na kole. Největší motivace je vrátit se zpátky za řídítka i do práce, která mě baví.