Čuník, šutr i obruč bez konce. Která cyklistická trofej je nejvíce bizarní?

Nejslavnější světové závody mají dlouhou tradici unikátních, elegantních, ale často taky prazvláštních trofejí, které jejich vítězové na stupních přebírají. Většina dnes jako odměnu rozdává poháry (například Tour de France a její Coupe Omnisports udělovaný od roku 1971), skleněné mísy nebo tu méně, jindy více povedené skulptury.

Trofej bez konce či Neptunův trojzubec

Italské Giro se chlubí tou asi nejpůvabnější. Nazývá ji Trofeo Senza Fine neboli trofej bez konce. Jde o zakroucenou obruč z mědi zdobenou 18karátovým zlatem, co na výšku měří 54 cm a váží 9,5 kilo. Každý rok na její povrch vygravýrují jméno nového šampiona. Tím prvním byl Ivan Gotti v roce 1999 a naposledy Australan Jai Hindley.

Ve stejné dílně na předměstí Padovy vzniká taky Neptunův trojzubec, jímž vítěz etap Tirreno-Adriatico napichuje všechny soupeře. Vítěz dnes už zaniklé Haribo Classic jistě udělal doma dětem radost, když jim přivezl tolik gumových medvídků, co sám vážil.

Některé trofeje jsou roky zavedené, jiné teprve získávají renomé. Takže když Tadej Pogačar letos ve Španělsku vyhrál úchvatným sólem šotolinové Jaén Paraíso Interior, podivoval se, co mu to na pódiu vrazili do rukou. Balón? Nějakou dekoraci na stůl? Ne, byla to samozřejmě oliva.

Tahle trofej odkazovala k tekutému zlatu, které teče z milionů olivovníků v kraji závodu, jemuž se proto přezdívá mar de olivos, moře oliv. A hned po druhém ročníku gravel klasiky se tahle vítězná oliva stala jednou z nejunikátnějších trofejí profesionální cyklistiky.

Paříž-Roubaix? Jen zdánlivá obyčejnost

Jinde šampioni přebírají celou krávu, obří kýtu španělského jamónu nebo koláče sýra. Vítěz etapové Vuelty si na hlavu posadí txapelu neboli typicky baskický baret. Na pódiu francouzské jednorázovky Tro-Bro Léon se zase ozývá kvíkání, protože v závodě, který je přezdíván malé Paříž-Roubaix, se uděluje čuník s mašlí kolem krku.

A když už je řeč o Roubaix… Trofej Pekla severu vyniká svou obyčejností, která ale současně značí absolutní unikátnost. A právě proto vyvolává touhu. Obyčejnost je však jen zdánlivá, protože ačkoliv vítěz hlavně vyinkasuje za svou práci na kole 30 tisíc eur, tedy zhruba tři čtvrtě milionu korun, to nejcennější pro něj stejně je právě to žulové něco.

V roce 1977 trofej tvořenou hrubě otesaným kamenným kvádrem na leštěném podstavci jako první polaskal Roger De Vlaeminck Tehdy už počtvrté v Roubaix vítězný. Unikátní ocenění vzniklo z iniciativy Jeana-Clauda Vallayse. Zakladatele spolku Les Amis de Paris-Roubaix, jehož náplní je péče o dlážděné úseky. Právě ten si usmyslel promítnout symbol kostkové klasiky do masivního, 12kilového kvádru s nápisem vainqueur – vítěz.

Cyklistická trofej z pole leštěná tři hodiny

Pro základnu trofeje určené šampionovi drncavé klasiky se používá tzv. pierre bleu – modrý kámen, který sice vypadá jako žula, ale žulou není. Na rozdíl od ní, která je vyvřelá, je pierre bleu sedimentární hornina, která se těží výhradně v provinciích Hainaut, Namur a Lutych.

Vhodný materiál pro samotný kvádr se často nachází ležet jen tak na okrajích polí, do kterých pavés odletovaly při těžkém bombardování v 1. světové válce. Každý rok jich vždy několik vykoukne až na povrch při zemědělské činnosti. Rolníci kameny vyskládávají na hranice lánů.

Od roku 2002 trofej vzniká v kamenictví Slosse v městečku Orchies a dřina s její výrobou od čistění, opracování, vyleštění po sestavení zabere tři hodiny. Což je pořád o polovinu méně, než kolik letos trvala cesta vítěznému Mathieu van der Poelovi ze startu v Compiègne až na velodrom v Roubaix. Tam pak mohl pozvednout ceněný šutr nad hlavu.